Staré fotografie či obrázky
v učebnicích často vytváří velice mylný dojem o těch, které zachycují.
Zejména ty starší, kde na vás z černobílých portrétů zasmušilé hledí seriózní
obličeje osobností, které se svým životem a dílem zapsaly do dějin. Vypadají
tak strnule, že máte problém uvěřit, že vůbec kdy žily. Třeba portrét Aloise
Rašína, který se narodil před sto padesát pěti lety, 8.10 1867, vypadá jako
obraz naprosto vážného, možná i nudného úředníka. Přičemž v reálu musel
být Rašín docela živel. K maturitě se prokousával přes tři gymnázia,
složil ji nakonec v Hradci Králové. I na vysoké škole přestupoval,
nedokončil medicínu
a přestoupil na práva. A
o titul posléze na nějaký čas přišel, jako trest za svou protistátní činnost.
Stal se poprvé vězněm, byl odsouzen na dva roky v procesu
s Omladinou.
Zajímavé že, že šlo o
vykonstruovaný proces a tresty byly dost
přísné. Rašín si ten svůj odseděl na Borech. Po propuštění se ale nijak
nenapravil, dál pokračuje v radikální politické činnosti, nenechá si nic
líbit, na vše má svůj názor.
A také se žení, se
sestrou doktora Jánského, Karolínou. Spolu mají tři děti a paní Karolína byla
podle všeho skutečným majákem v divokém moři jeho aktivit a nápadů.
Během první světové války
byl aktivním členem domácího protirakouského odboje, který si říkal Maffie. A
tudy vedla cesta k jeho druhému uvěznění, tentokrát za zradu a
vyzvědačství. A to jsou činy, které se za války trestají smrtí. Stejně jako
tomu bylo v rozsudku pro Aloise Rašína, který se ale v soudní síni po
přečtení rozsudku hlasitě rozesmál. Asi nevěřil tomu, že se to může stát. Ale
ono se to nestalo hlavně proto, že došlo ke změně na císařském trůně.
Stařičkého mocnáře vystřídal nový panovník Karel. Proto se amnestovalo. Nejdřív
na deset let tvrdého žaláře, pak dokonce milost. Na svobodě musel znovu žádat o
vrácení titulu JUDr., protože už mu byl podruhé sebrán. Ale Rašín neměl ve
zvyku házet flintu do žita, získal svobodu, titul a zapojil se do politiky. A
tak v životě doputoval i k onomu slavnému dni, kdy na ubrousek píše
první zákon nové republiky. Byl totiž u převratu 28. října, kdy se jemu a
dalším, v Praze v ten den přebývajícím, politikům, povedlo využít
nálady Pražanů a v Obecním domě vyhlásili nový stát. Ve vládě pak přijal
funkci ministra financí a zahájil radikální měnovou reformu, odluku od rakouské
koruny. Kolkoval a nechal zavřít hranice, aby mu peníze neutíkaly ven. Nijak se
s tím nemazal, ostatně, jako s ničím. Legionářům, kteří měli finanční
požadavky, suše vzkázal, že práce pro národ se neplatí. A nedostali ani korunu.
Utahování opasků, které znovu vytáhla vláda po Sametové revoluci, vymyslel on.
A utahoval. I sám sobě, byl přesvědčen, že musí jít příkladem. A dokázal, že
československá koruna se stala stabilní měnou. Nedokázal ale diplomaticky
hovořit, co na srdci, to na jazyku. Hádal se s kde kým. Masaryk ho dokonce
hodlal odvolat. Ale předešel ho komunistický anarchista Josef Šoupal, který
v lednu 1923 na Rašína vystřelil. Nenáviděl kapitalisty, Rašín byl první
na jeho seznamu. Nezabil ho, zranil. Rašína převezou do nemocnice
v Podolí, ale přes veškerou péči po několika týdnech zemřel. Jako oběť
politického atentátu. Místo jeho posledního odpočinku lze najít
v Dejvicích na šáreckém hřbitově.
V Praze máme
Rašínovo nábřeží a po revoluci se podle jeho zkušenosti kolkovaly bývalé
československé bankovky.
Je to možná trochu málo
z odkazu tak zajímavého státníka.
Vytěžit z toho lze ještě diskuse, jak by se profiloval
v politice dále, kdyby jeho život neukončila kulka komunistického atentátníka.
Vše nasvědčovalo tomu, že by jeho horká hlava a radikální názory neměly
v politických řadách první republiky moc pochopení. Takže ve finále možná
odešel tak, abychom ho pořád mohli glorifikovat a připomínkovat. Jako
svérázného a čestného muže, který tedy úplně neodpovídá svým zkostnatělým
fotoportrétům, ale který nás svou finanční politikou opravdu přivedl do Evropy.
Žádné komentáře:
Okomentovat