Dnešní datum je z hlediska historie vlastně nenápadné, přesto pro některé generace historiků bylo stěžejní. Na český trůn dosedli Habsburkové. A vydrželi tam až do roku 1918. Vznikl mýtus, že jsme čtyři sta let trpěli. František Palacký do roku 1526 dovádí své monumentální historické dílo, Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Pak už to podle něho nebyly české dějiny. Nu, řekněme, že František byl, při vší úctě k němu, trochu zaujatý. Prý kupříkladu nikdy nechodil k letohrádku Hvězda, protože podle něho zde Češi utrpěli svou osudovou katastrofální porážku. Doba Habsburků byla dlouhá, někdy klidná a úspěšná, jindy dramatická a smutná, prostě život sám. První z celé té řady byl Ferdinand I. Habsburský, který byl právě 23. 10. jednomyslně zvolen českou šlechtou.
Kdo to vlastně byl a kde se vzal?
Narodil se ve Španělsku a tam také prožil své dětství.
Rodiče nepatřili úplně ke vzorům dospělé vyrovnanosti a rodičovské lásky. Taťka
Filip si životem nesl přezdívku Sličný.
Líbil se ženám a dovedl toho patřičně využívat. Maminka naproti tomu byl
silně nábožensky založená a dlouho předurčena k životu v klášteře. A
politicky motivovanému sňatku, který vymysleli její rodiče, katolická veličenstva
Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský, se zpočátku bránila. Pak ale spatřila
svůdníka Filipa a víra v boha se přetavila ve vášeň k manželovi.
Údajně šlo až o posedlost, která se projevila pomatením smyslů po jeho smrti.
Odmítala vydat jeho tělo k pohřbení. To už byla matkou syna Karla a našeho
Ferdinanda a ještě těhotná s dcerou, kterou tedy porodila po Filipově
smrti. A poté byla ona sama zavřena do kláštera a zbavena svéprávnosti.
Ferdinand vyrůstal u svých prarodičů. Samozřejmě, v katolickém duchu. Když
zemřel jeho dědeček Ferdinand Aragonský, vrátil se do Španělska jeho starší
bratr Karel a bratři se poprvé v životě osobně setkali. Nepobyli spolu
dlouho, bratr mladšího Ferdinanda poslal do Holandska k tetě Markétě.
Přesto oba měli silně vyvinutý dynastický zájem a postupovali v naprosté
shodě v získávání dalších zemí pro habsburskou korunu. Karel učinil
mladšího bráchu svým zástupcem, sám si vybral Španělsko, bratr se stal
panovníkem v rakouských zemích. S Jagellonci, kteří byli v té
době na vzestupu, se dohodli na sňatkové politice. Jeden z nich si měl
vzít Annu Jagellonskou. Který, to se dlouho nevědělo. Nakonec los padl na
mladšího, který to dost neochotně přijal. A nakonec se překvapivě zamiloval a
byla z toho láska jako trám, patnáct dětí a letohrádek královny Anny,
zvaný Belveder. A jako bonus vláda na Moravě, kde mu šlechta uznala Annina
nástupnická práva. V Čechách ale musel licitovat, slibovat a nechat se
zvolit. A jelikož jak známo, slibem neurazíš, byl opravdu 23. října roku 1526
českými stavy zvolen jednomyslně. Navzdory tomu, že na uvolněný český trůn,
který osiřel po bitvě u Moháče, bylo adeptů povícero. On slíbil a vyhrál. O den později, tedy zítra, byl korunován.
Vládl tady do roku 1564, tedy dost dlouho, ale v Praze moc nepřebýval.
Jako svého místodržícího sem vyslal svého druhorozeného syna Ferdinand
Tyrolského, který si zde realizoval své umělecké ambice. Byl to takový
předobraz budoucího Rudolfa II. Snad jen méně podivínský. S taťkou se ale
hádal dost, třeba kvůli svému utajenému sňatku s Fillipinou Wellserovou, která nebyla dostatečně urozená, aby ji mocný
tchán akceptoval. Tak našli azyl v Čechách, zatímco císař Ferdinand dával
přednost Vídni. I tak proti němu vypuklo
povstání, kterému říkáme první protihabsburské. Ferdinand to ovšem zvládl, dva
rebely nechal popravit a pak už měl docela klid. Aby nad tím klidem měl kdo
dohlížet, povolal do Prahy jezuity. Vládl pevnou rukou, absolutisticky. Svou
ženu Annu bezmezně miloval. Když mu při porodu jejich patnáctého dítěte
zemřela, byl nejen nešťastný, ale údajně prohlásil, že už se žádné jiné ženy
ani nedotkne. A podle všeho to dodržel. A na Anninu památku nechal postavit již
zmíněný Belveder. Navzdory svému vztahu k Vídni nechal svou manželku
pohřbít v Praze, v katedrále. A tam po své smrti spočinul i on. Na
trůn nastoupil jeho prvorozený syn a dynastie Habsburků pokračovala dál. Ale
určitě jsme pod jejich vládou neúpěli, alespoň ne trvale.
Hezky a zajímavě o Habsburcích píše Antonín Polách.
Žádné komentáře:
Okomentovat