Mám ráda dějiny, těší mě přemýšlet si o tom, jak asi žili lidé kdysi, jaké měli starosti, čemu se smáli, co považovali za důležité, jak se na jejich životech propsali ty velké dějiny, které nám zůstávají v odborných historických publikacích. Říká se, že každá generace má svůj milník, svoji katastrofu, historický okamžik, se kterým se identifikuje. V tomto ohledu je asi současnost dost výrazná, minimálně v kontextu evropských posledních třiceti let. I o dnešku se jednou bude psát v učebnicích, vzniknou studie a historické dokumenty. My dneska určitě neumíme odhadnout, jak se na to bude v budoucnu hledět. Zda se budou zachycovat mikroosudy lidí, kteří přežili válku, komunismus a pak na ně nezbylo místo v nemocnici, tak zemřeli? Příběhy rodin, které přišly o blízké kvůli tomu, že v Čechách se chystaly volby? A nebo někdo dokáže zachytit pocity dětí, nelítostně zavřených ve svých pokojíčcích, do kterých se scvrkl jejich mikrosvět? Nebo někdo zmapuje načerno pořádané párty a večírky jako formu covidového undergroundu? Přeplněné parky a prázdná centra měst? Izolované domovy důchodců či kšefty s rouškami a respirátory? Pohledů se bude nabízet mnoho....
Ostatně jako dnes hledíme třeba na normalizaci. Někdo ji vidí jako dobu zla, Jiráskovo Temno II, jiný jako šedou nudnou mezietapu, jiný jako super dobu, kdy se rodily děti a chodilo se na akce Z. Jiné třeba vůbec nezajímá, co je mu do nějaké historie.
Někdo byl mladý, zdravý, neproblémový, žil si svůj život. Jiný bručel ve vězení za svoje názory.
A dnes to nějak analyzujeme. Ptáme se, jak se velké dějiny odrazily do běžných životů. A že do nich zasáhly hodně. Stejně jako zasahují dnes. Vnímám tam velké historické paralely a deptá mě bezmoc. Zatím mi ale pohled zpět hodně pomáhá. Pořád si říkám, že to měli těžší. Třeba za války, jedno jaké, zda první či druhé. Nebo v padesátých letech. Černá smrt ve středověku byla asi taky horší než covid, stejně jako epidemie neštovic.
Sice si nejsem jistá, zda to vždycky řešili tak chaoticky, jak se s tím bojuje u nás, ale to dnes nechci řešit. Spíš hledám ten úhel pohledu, jak ti hybatelé ději ovlivňují svým rozhodováním osudy nás všech.
Mě osobně tedy deptá bezmoc, že nemám možnost o sobě rozhodovat sama, že moje vlastní zodpovědnost byla zpochybněna a já musím dodržovat něco, co nařídí ti, kterých si ani trochu nevážím. Napadá mě, zda by to bylo jiné, kdyby podobné věci nařizovala Havlova doba? Zda bych přestala přemýšlet a bezmyšlenkovitě plnila všechna nařízení, navzdory tomu, že zjevně nefungují?
To je ale hodně ve stylu kdyby... A dějiny kdyby nemají rády. Ale přeci jenom, kdyby tady stát řídil někdo jiný?
Nu, někdy mají ty velké dějiny dost nečestné metody. Nebo smysl pro paradox?
Každopádně, do těch malých dějin, do našich osudů, se propisují hodně čitelně!
Žádné komentáře:
Okomentovat