Zdvořilost

Občas mě přepadají takové zbytečné myšlenkové pochody. Uvažuji a přemítám o něčem, co stejně nemohu změnit a k ničemu to nevede, přesto tomu věnuji svůj čas. Asi nějaká myšlenková anomálie. K jedné třeba patří moje oblíbená vizualizace toho, co bych udělala s jackpotem ve Sportce, jehož výše na nás útočí ze všech stran. Zbytečnost těchto úvah je ještě umocněna faktem, že nesázím. Tudíž je to nesmyl na druhou, přesto se tím občas ráda zaobírám. Většinou, když uvíznu někde ve frontě, kterou bytostně nesnáším. Tak, abych se uklidnila, věnuji prostor těmto zbytečnostem.
 A docela to funguje. 
Jiné marné myšlenkové pochody zas tak zklidňující formu nemají. Napadá mě třeba, jestli existuje nějaký současný zdvořilostní kodex? Pan Špaček nám sice léta hezky vysvětluje, jak se chovat v luxusní restauraci (kam se mnozí ve svém životě ani nedostanou), jak podávat ruku (snaha vymýtit zvyšující se počet tzv. leklých ryb), jak se představovat či jak zdravit.  Otázku zdravení si nechám na jindy, je to taková zbytečná myšlenková odbočka ze sauny, kde zdravení a nezdravení nabývá trochu jiné podoby, tudíž bych odbočila od původně plánované zdvořilosti, tentokrát elektronické.
 Napadlo mě, jestli je také nějaký kodex, respektive etiketa, virtuální komunikace, která je dneska hybatelem společnosti. Vím, že jak správně "mobilovat" se asi už řeší, přesto, když jedete MHD nebo sedíte někde (jedno, zda ve sborovně, ve třídě či v divadle), zdá se, že nějakou etikou při telefonování je většina národa nedotčena. Nalepeni u svých mobilů volají, kdy je napadne, co je napadne (že vás v tramvaji či kabinetě jejich dialogy nezajímají, nezajímá zase je), smskují při poradě, při představení či při rozhovoru s vámi.
    A tak mě napadá, co je zdvořilost, neznalost a co už barbarství? Je to trochu podobné jako s maily. Tato korespondence je běžným jevem dneška. Používá se k osobní či pracovní korespondenci,k vyřízení všeho, co dřív zařizovali poštovní holubi, poslové, posléze pošta. Vždy se očekávala nějaká odpověď. Očekává se i dnes. Pak se ale objeví ti, co se vyčleňují a neodpovídají. Protože si z toho udělali ctnost. 
Nejsem teď na netu, nekomunikuji. A klidně celé dlouhé týdny.

A teď, jak se dočkat od nich (myslím těch, co mail mají, ale zásadně nereagují) žádané odpovědi?  Je zdvořilé neodpovídat nebo je to výraz určité nezávislosti?

   Jak říkám, zbytečné myšlenkové pochody, ale zjistila jsem, že je 

nevedu pouze já. Zdvořilost je prostě oblast nekonečných variací a 

tak asi nezbývá než opřít se o klasiku našich babiček, poděkuji a 

pozdrav (to je základ, který nezklame) a zbytek ponechat koňovi. 

Má větší hlavu na zbytečnosti.

Nebo vytvořit nový kodex současného zdvořilého chování. Což je patrně další zbytečnost. A rázem jsem v bludném kruhu…J