Colette

Film Milana Cieslara je podle všeho filmovou událostí podzimu. Silný příběh z těžké doby. Není to asi příležitost k odpočinkovému posezení před filmovým plátnem. Kamarádka byla na úvodní projekci, takže jsem věděla, že o emoce opravdu není nouze. Protože si myslím, že na takové události by se nemělo zapomínat, rozhodla jsem se vzít děti.  Celou školu. Takřka, tedy, malé jsem ponechala ve vzdělávacím procesu. A s nimi několik starších jedinců, které rodiče nepustili. Prý jsou na takový film ještě malé, nemusí ty hrůzy vidět. Nu, polemizovat s tímto rodičovským ochranným názorem je jako pouštět se na hodně tenký led. Snad mohu ale konstatovat, že v době, kdy jsou děti vystavovány imaginárním počítačovým i jiným hrůzám, mi to přijde poněkud udivující. Navíc jako historik s tím nesouhlasím,ale to je asi tak jediné, co mohu. Tudíž šli ti, kdo to měli povolené. Kino Ládví je v tomto velmi osvětové, umožní nám dopolední projekci, což je dobré mimo jiné i v tom,že si svoje děti bez problémů ohlídám a nemusím se vztekat nad cizími neposluchy:-)

Příběh Colette, podle novely Arnošta Lustiga, byl dlouhý, dramatický, zajímavý, pro děti poučný,místy drsný, místy zase zjevně rozkolísaný. Kdybych ale měla hodnotit jen stručně a krátce, tak za mě dobrý. Celkově se  mi líbil, lze li to o takovém filmu říci. Znovu oživil moje nepochopení těch válečných hrůz, pořád prostě nemohu uchopit ten fakt, že se to doopravdy dělo, že si lidé vzájemně takhle hrozně ubližovali,že to někdo dokázal přežít....
   Samozřejmě, kniha je jiná a pokud se pustím do rozboru filmu, najdu jistě plno detailů ( i celků) ke kritice. Ale já tento film kritizovat nechci ( byť úvodní i závěrečnou retro scénu bych zcela jistě vypustila, tam to bylo, řekla bych, až trapné. Ale budiž). Nechci kritizovat i proto,že stačí přečíst si oficiální recenze a už se vám na film nebude chtít. A to je, myslím, škoda. A navíc, nechci kritizovat proto,že jsem přesvědčena o potřebnosti podobných filmů. I přes to,že si recenzenti servítky rozhodně nebrali. Já myslím že Colette za vidění určitě stojí. Už jen proto, abychom nezapomínali. A děti aby se dozvěděly. Podle mě jim to dalo víc jak měsíc dějepisu.