(Ne)smrtelná teta

Potkaly jsme se po dlouhých letech. V její tváři zbrázděné vráskami se zračila zloba a nenávist.

„Co chceš?“

Stejně zlobné atributy šlo snadno rozpoznat i v jejím hlase.

Začala agresivně. Tolik nadávek a vulgarit v jedné větě jsem už dlouho neslyšela. Teprve dál se ukázalo, že vytahuje jakési staré křivdy, ještě z pravěku našeho společného dětství, které si už nikdo nepamatuje. Nebo je vidí jinak. Taky má velký majetek. Musí se s tím pochlubit.  Brát si servítky ale rozhodně nemíní. Nejspíš by totiž jinak nikdo ani nevěděl, že ona je nyní velká selka. Patří jí totiž úplně všechno kolem. Kromě toho ona jediná pracuje, zatímco všichni ostatní žijí na její úkor.

Konstatovala jsem, že se od dob našeho vzájemného kamarádství dost změnila, a že když k nám chodila na večeře, nikterak se vůči naší rodině nevymezovala.  To jí zaskočilo.

„ S takovou šmírou já se přeci nepřátelím. My jsme vyšší třída!“

Nevím, kdy se jí to stalo. Všichni jsou pod její úroveň. Sousedi, bývalí přátelé, současní přátelé, úřady, muži, ženy i děti.

Musí to být nějaká choroba, která propukla až v pozdějším věku. Přitom na první pohled lze jen těžko provést diagnózu.  Na první poslech už pak velmi snadno.

Podobné zkušenosti s ní má mnoho lidí. Dokonce se mi zdá, že přibývají geometrickou řadou.

Popravdě řečeno, jeden čas jsem měla nepříjemný pocit z toho, že jen já jsem v epicentru její chorobné nenávisti. Ale pak jsem zjistila, že nejsem jediná a to člověku přinese nečekanou úlevu.

Když máte spojence v boji proti závistivému šílenci, zdá se, že se ten marný boj dá přežít. Ne vyhrát, ale přežít bez újmy ne vašem vlastním zdraví.  Naschvály, které vám dělá, arogance a vulgarity, které jí padají z huby (ústa se v tomto kontextu skutečně použít nedají), justy a další zla, které produkuje stejně snadno, jako vy dýcháte.

 Cítím se potom trochu líp. Jenom pořád nedovedu dobře pochopit, jak někdo může provést tak hluboký myšlenkový převrat a živit v sobě takovou nenávist.  Všichni v okolí mi říkají, že je to snad až psychická úchylka a nemá cenu se tím zabývat. To, když začnu pátrat po zdroji jejích komplexů.

Málokdo se s ní chce dostat do konfliktu. Asi proto, že se jí všichni bojí. Nebo proto, že se dosud nesetkali osobně s takovou deviací.  Když s ní ale přicházíte do styku pravidelně, zvyknete si. Je to stejné jako se šibenicí.  Nikdo s tím stejně nic neudělá, a pokud se nechcete snížit na její primitivní úroveň vulgarit a dosud drobné agresivity, zbývá jen čekat. Čekat, až ona někomu ublíží, protože dřív se vás žádný orgán nezastane. Dokud opravdu fyzicky neublíží, nelze nic dělat. Známá obehraná písnička.

Někdy mě napadá, jestli psychické útoky nejsou horší než fyzické. Nejspíš trvale ano, ale hůř se dokazují, protože to by mělo opletačky s orgány mnohem víc lidí než jedna bláznivá agresorka. A nějak se mi klade do podvědomí staré české přísloví, o škodlivosti rány, která padne vedle. Ale zase moudřejší ustoupí, že jo…Než se nechat stravovat všudy přítomnu zlobou, to je lépe takové lidi ze svého světa dokonale izolovat. Tak izoluji. A svět je zase příjemné místo k životu…..:-)