Vracím se ke svému oblíbenému tématu mezilidských vztahů. Tentokrát
si vezmu na paškál zdravení. Jako malá holka na vesnici jsem byla zvyklá i
vedená pozdravit všechny kolem. Tak to
na vsi chodilo a myslím, že jsou vesnice, kde to tak funguje i dnes. Když jsem
se, ještě jako děcko, ocitla v Praze, a poctivě zdravila všechny
kolemjdoucí na ulici, mátlo mě napomínání dospělých, "tady nezdrav, neznáš je."
Neznala jsem mnohdy ani všechny venkovany, ale tam se
zdravilo. A odpovídalo. Tehdy.
Na pražské ulici tomu nebylo zvykem. A nebývá dodnes, byť
Letná je třeba v tomto směru příjemnou výjimkou. A znovu se mi dokonce stává, že
potkám malé dítě, které zdraví každého, koho potká. Samozřejmě, vždycky odpovím
a vždy to vyloudí kapku nostalgický úsměv a vzpomínky.
Jinak si myslím, že je dobré ctít zásadu, že pozdravit je
slušnost a odpovědět povinnost.
Hezká a výstižná zásada, kterou zjevně mnozí neznají.
Zajímavé konotace to získává zejména v okamžiku, kdy
někdo vstoupí do vašeho prostoru a nezabučí. Jinak to asi ani nazvat nelze. A musím
říci, že je jedno, zda (dejme tomu ve škole) žák nebo rodič nebo kolega. Prostě
vejde a zírá. Pozdrav se nepěstuje. Některým to dojde, když hlasitě pozdravím
já, některým ani to ne. A navíc, nebudu přeci vychovávat dospělé, kteří vstoupí
do místnosti mlčky, s mobilem u ucha nebo s výhružným výrazem v obličeji.
Každopádně, bez pozdravu. Je jich rok od roku víc. Doba se mění. Nezdraví se.
Zajímavou kapitolou je zdravení se v sauně. Tam, kde se
odhalujeme takřka do podoby z ráje, bývalo zvykem, že přicházející prostě
pozdravil, bez ohledu na to, zda vás zná či nezná. Mnozí tuto zásadu ctíme
dodnes.
Ovšem jsou i tací, co to tak nemají. Přestože spolu sdílíme až intimní
žhavou zónu sauny, obnažují před vámi věci, které byste mnohdy ani vidět
nechtěli, pozdravit neumí!!!
Muži v tomto pohledu trochu vedou, v sauně se
prostě i zdvořilost vypařuje. Ale i ženy to dokážou, nezdravení je genderově
takřka vyvážené.
Zdá se mi to nepochopitelné
a často musím bojovat se zažitým návykem vychovávat. Ale prosazujte se nějak v prostředí,
které je žhavé už od podstaty. To by pak člověk tu rozpálenou atmosféru ani
nemusel zvládnout.
Takže se pozvolna přenášíme do fáze: nezdravíš, nezdravím….
Další zajímavou kapitolou je forma zdravení. Že za ahojky a
čauky bych zabíjela, jsem asi už ventilovala. Ještě jsem tolerantní u mládeže,
ale když mě ahojky zdraví čtyřicetiletý diblík, vyletěla bych z kůže. Stejně,
jako když mi student, odcházející z kabinetu, familiérně zahlásí: „naschle….“
To samozřejmě vyletím, ovšem pak přijde i jeho tatínek, a
zdraví obdobně. A je rázem jasno.
Doma mi pak říkají, buď ráda, že pozdraví alespoň nějak. A
tak nevím, mám se spokojit, či bojovat s větrnými mlýny? Nebo se
přizpůsobit. Zkusím zajít do ředitelny a zahlaholit něco ve smyslu: „Zdravím, jsem tady. A při odchodu, naschle……“
No, nevím. Nevím, jestli chci výti zrovna s těmito vlky….
Ale za chvíli to už jiné nebude. Zdravím, zdravíš, zdravíme (myslím slušně,
adekvátně prostředí, věku i situaci) pozvolna mizí na smetišti dějin.
Nebo se mýlím?
Velmi zaujimava tema...pravdu povediac som si myslela ze toto nezdravenie je len v spolocnosti programatorov. A to nechcem nikoho urazit :) ale uz pri vstupnych skoleniach do zamestnania ich upozornujeme aby zdravili...hlavne s tym si robia meno...niekto sa pousmeje(to su ti kt. Vedia ze zdravit sa ma) niekto nenlpohne ani licom...a to su ti co na druhy den prejdu okolo a ani nezastekaju.
OdpovědětVymazatVo firme mame dvoch sefov..zasadne nezdravia. Tak hram ich hru. Okrem nezdravenia nedakuju a neprosia...takze hra je zaujimava :) da sa na to zvyknut..pretoze clovek ma len jedni nervi a tie si chranim :) takze odporucam hrat ich hru...bud nezdravit alebo odzdravit po ich...mozno sa nad tym zamyslia ked to budu pocut z vasich ust ako divne to vyznie... :))
Dá se to pojmout jako hra, to je pravda. Někdy to také tak činím, dle pravidla, na hrubý pytel hrubá záplata. Někdy se zase přistihnu, že automaticky pozdravím první a ono nic. Zejména, když pozdravím muže, který by měl zdravit první, a on na mě tupě zírá, je to jako facka. Pak si říkám přesně to, co píšete. Hraj jako oni, jejich hru. Nu dá se to,ale je to smutná vizitka současnosti.
VymazatTak hezký víkend s příjemnými lidmi přeji
Mám stejný pocit a strašně mně to štve. Pracuji v menším obchodě a vidím dnes a denně, že lidi už zdravit neumí. Tedy většina z nich. Naší povinností jako zaměstnanců je každého pozdravit, ale lidi kolikrát ani nepozdraví, u ucha mobil, prolétnou krám a odlétnou. Někdy to vypadá tak, že já pozdravím a kousek ode mne odpoví kolegyně.
OdpovědětVymazatNejvíc mně ovšem vytáčí, když takto bez pozdravu či odpovědi na náš pozdrav ihned vyhrknou máte tohle? kde najdu tamto? Místo odpovědi však slyší opět pozdrav a někteří se dokonce upamatují, že je slušnost odpovědět.
Nejsou ovšem všichni stejní, chodí k nám pravidelně postižený chlapec, počítám tak kolem šestnácti let, čísla sice nezná, ale když přijde během dne třeba 3x, pokaždé pozdraví.
Jitko, často mě napadá, že je to úměrou tomu, že čím prostší duše, tím větší slušnost.
VymazatNechci samozřejmě házet všechny do jednoho pytle, ale zdá se mi, že tendence nezdravit je nějak příliš stoupající. Také občas máte chuť takové nevychovance neobsloužit nebo přímo vyhodit z obchodu? Ven pane a přijďte,až budete umět pozdravit?
Bohužel to nejde,ale představa je to lákavá. Možná by to někoho trklo. Ale zase, kde nic není,ani smrt nebere, takže by to stejně asi byl boj s větrnými mlýny.
Jsem zvědavá, zda v budoucnu bude tendence k nápravě či ke zhoršení. nebo zda se budeme zdravit familiárnimi výkřiky?
:-)
Hezký víkend Vám přeji
Učím své děti zdravit a bylo zvláštní, jak Eliška jako malé dítě nechápala, koho má zdravit a koho ne, takže zdravila všechny. V pekárně ji vždy chválili, že jako jediná zdraví nahlas, vždy a je slyšet. A máte pravdu, že s nezdravením jde ruku v ruce i to, že člověk neumí poprosit, poděkovat... Kdosi, co žil kdysi v naší domácnosti, mi při ranním příchodu do kuchyně říkal: "Co sem zase lezeš?!" Jako přání dobrého rána příšerné:-( A teď mě místo pozdravuje ignoruje. Člověk si pak připadá jako vzduch.
OdpovědětVymazatminulý týden jsem Sofince vysvětlovala, že "na městě" všechny kolemjdoucí zdravit nebudeme..
OdpovědětVymazatvesnice je na nás vidět z dálky :))
Jinak s Vámi naprosto souhlasím a mám obdobný problém s nezdravícími lidmi.
Jsem zvyklá zdravit vždy, všude. Jakmile někam vstupím, automaticky zdravím. Už se mi párkrát v zamyšlení stalo, že jsme nastoupila do tramvaje či autobusu MHD a hlasitě pozdravila. Naskočil automat "vstupuji = zdravím". Ty nechápavé pohledy ostatních cestujících bych Vám přála vidět :-). Proto mě opravdu rozčílí lidé, kteří tento elementární pozdrav slušnosti ignorují. Jako např. každé ráno jedna maminka ve školce - mladinká tak do 25 let, vstoupí do šatny, kde jsem já matka - seniorka. A ticho. Hlasitě pozdravím. Opět ticho. Někdy mi úspěšně odpoví její 5ti letý synek. Ona nic. Chápu, že rána jsou náročná, ale ve školce se scházíme kolem deváté hodiny, to už by vnímat mohla. Ale já se nevzdám, třeba jí jednou zdravit naučím.
OdpovědětVymazat