Líbánky

Do kina Oko nás vytáhl další Hřebejkův film Líbánky.  Přestože v poslední době ztrácím důvěru v jeho filmy,(třeba Svatá čtveřice byla přímo děsivá), nechala jsem se přesvědčit a dopřála si Líbánky. Sdělení, že nemusí jít jen o „honey moon“,ale o poněkud drsnější realitu, jsem měla již předem. Tušila jsem, nač jdeme, a trochu se i těšila. Čekala jsem drama, psychologický rozbor, filozofické zamyšlení nad vinou či odpovědností za vlastní činy, detektivní zápletku, čekala jsem prostě všechno, jen ne děsivou nudu.

Či lépe, tak to na mě asi působilo víc, moralitku.

Ono tam v podstatě vše výše uvedené bylo, jen ale tak schematicky  podané, že jsem si místy nad květnanými proslovy myslela, že si z nás tvůrci dělají legraci. Takový patos a schematičnost jsem na plátně už dlouho neviděla.

Vím, že nejsem žádný filmový kritik a neměla bych hodnotit film, který sama nota bene natočit neumím. Nejde asi ani o to, že se mi ten film nelíbil, každému se líbí něco jiného. Spíš mi vadilo, jakým způsobem se zde reflektuje dost závažné téma šikany. Jako primitivní moralitka. Cítila jsem to tak zhruba od poloviny filmu a úplně mě to znechutilo.

 Ale nechci být jen negativní, herci dobří (Aňa Geisslerová asi ani jiná být neumí), řekla bych, že skvělá kamera, i hudba se mi líbila. Přesto považuji Líbánky za svůj filmový omyl, raději jsme měli jít na skleničku. Nebo před půlnocí na film Před půlnocíJ. Příště…