Děti nečtou

Děti nečtou. To je stejně zažité klišé, jako že dějiny jsou nudná snůška dat a že se ve školách neučí o dvacátém století, stejně jako že ta mladá generace je hrozná. Nic z toho není pravda, přesto se toho národ drží jako lejno košile. A bojovat s takovými mýty je stejně těžké jako s větrnými mlýny. Znám plno dospělých, i vysokoškolsky vzdělaných, kteří nepřečetli jedinou knihu. Stejně jako mnoho dětí bez knihy nedá ránu. 

Je ale mnohem jednodušší šmahem tvrdit, že mládež nečte a basta.       S tím se ovšem otvírá i nepopulární otázka povinné četby. Jakmile je něco povinné, je to jako rudý hadr pro býka. 

Jenže i v životě se spousta věcí prostě musí. Když odbočím do mé oblíbené historie, i tady se prostě nejdřív musí něco naučit, vysedět si ta fakta, a teprve pak je zpochybňovat, vyvracet či hledat jiné varianty. Ne, že všechno prostě najdou na wikipedii.

 Stejně tak je to s knížkami. Číst se prostě musí. Stejně jako jíst, ač se tvrdí, že některým stačí k životu jen vzduch, případně módní pránická strava. Většina lidí ale jíst musí. 

I číst. Čtení rozšiřuje slovní zásobu, obzory, přináší vědomosti, povzbuzení ducha, či jen obyčejné zpestření života. 

Problém je asi to slůvko povinná. Sama jsem ale třeba řadu knih přečetla jen díky tomu, že byly povinné. Později nebo sama bych se k nim třeba ani nedostala, nebyl by čas. Kdybych kdysi povinně nečetla Tolstého či Puškina, nenaučila bych se je mít ráda. A že jsem se nad přikázanou Kapitánskou dcerkou pěkně ošklíbala. A pak jsem zjistila, že mě to baví. Prostě jsem musela a další cesta už byla samospádem. 

Přesto, když jsem začínala učit, chtěla jsem být děsně in. Žádná povinná literatura. A děti samozřejmě nečetly. Je to logické, prostě někdy něco musí, a když ne, proč by to dělaly? Ostatně, my dospělí to máme úplně stejně, jen nás za to nikdo tak viditelně nepeskuje.         Pak jsem se pokorně vracela k diktátu toho, že ti studenti prostě něco přikázané mít musí. Pravda, mělo by to jít trochu s dobou a musí existovat určitá možnost volby, ale povinná literatura prostě svoje opodstatnění má. Jenže je doba, která povinnostem moc nepřeje. Rodiče se snaží těm svým broučkům všechno co nejvíce usnadnit. Hlavně, aby se nic nemuselo,aby, drobečci,nebyli moc přetěžováni. A tak když doma slyší, že povinná literatura je na nic, co by se snažil? Buď to rodiče přečtou za něj, nebo to někde stáhne, co by se sám namáhal. 

Jenže to je cesta do pekel. Když nemusí nyní, nebude chtít muset nikdy. Příklad je důležitý, ve škole, ale mnohem víc doma. Nabídnout, vysvětlit, předestřít, ale to dítě prostě něco musí. Samo. I číst. Když chce studovat, musí prostě číst. I když se mu nechce.  Alespoň tak to vidím já.

 A těší mě, když vidím mladou šikovnou kolegyni, kterak s dětmi provozuje akci čtení pomáhá …. 
A děti čtou. I když  třeba povinnou literaturu. Baví je to. Protože někdo čte s nimi, ne za ně.  Navzdory tomu, že média a veřejnost tvrdohlavě tvrdí,že nečtou a že povinná literatura je na nic. Já s tím tak úplně nesouhlasím..........