Bez klobouku bos....

Respektive bosa:-) 

Jsou příhody, které se stanou snad jen proto, aby z nich byly historky k veselému vyprávění při různých setkáních. Jinak si nedovedu představit, z jakého jiného důvodu bych přišla o botyJ. Příběh jak z Bakalářů. 

   Vyrazili jsme na návštěvu, pěkně ve skupince. Takové již tradiční zakončení léta. Byli jsme náležitě očekáváni a jako bonus jsme se zde míjeli s předchozí návštěvou. 
Mimopražskou.
 Při chaosu u vítání a loučení si ještě pán domu dělal legraci z potencionálního zmizení kabelky. Všechny jsme provedly kontrolu příručního zavazadla a spokojeně konstatovaly, že brašnička nikomu nezmizela. Odpoledne dále pokračovalo v družné debatě, přehouplo se v letní podvečer a večer, až bylo na čase jít domů.
 Jdu se obout. 

Hledám, nicméně svoje vlastní boty nikde nevidím. Nejprve vytrvale pátrám, přeci jen můj zrak již není to, co býval. Přesto boty nemám. Všichni již obutí, já stále bosky a boty nikde. Ostatní se již usmívají, tuší, že to nebude jen tak. I já tuším. 
 Nu,  nemýlila jsem se. Zjistilo se,následným šetřením, že byly přibaleny předchozí návštěvě k mnoha zavazadlům a již jsou patrně daleko za hranicemi města. Následný telefonát to jen potvrdil.

  Rázem jsem v centru dění, všichni se smějí jako blázni, já ostatně také, leč mně vyvstává problém, v čem se přesunu domů? 
Nedisponuji zrovna nožkou velikosti Popelky, tudíž najít náhradní obuv není zas tak jednoduché. 

 Nakonec jsem ale získala elegantní pánské boty, které jsem udržela na noze, a tudíž v nich mohla odplout do noční Prahy.
 Nu, došla jsem bezpečně, moje vlastní boty připutovaly za několik málo dní poštou, zabaleny tak krásně, že vypadaly jako nové:-)
 a historka je na světě.
 Ovšem kdyby se mi nepřihodila na vlastní kůži, respektive nohy, skoro bych podezřívala vypravěče, že si ji vymyslel.

 Nevymyslel.

 Ovšem tedy, nachechtali jsme se na závěr léta dosytostiJ.
A boty si příště budu hlídat stejně pečlivě jako kabelkuJ