Neviditelná výstava podruhé

Po privátní letní ochutnávce jsem na Neviditelnou výstavu  vzala i svoje studenty. Poměrně hezky nám to souznělo se Světluškou, kdy mnozí naši žáci dobrovolně vyrazili do ulic získat prostředky na charitativní akci Světlušky. A dařilo se jim. Proto byla návštěva Neviditelné výstavy taková třešnička na dortu. Myšleno v tom smyslu, že se děti poučily, něco dozvěděly a (jak doufám) prohloubila se jejich empatie a sociální cítění. 
   Druhá návštěva temného prostoru Neviditelné výstavy měla ten nový rozměr, že zatímco pro mě osobně je to vždycky určitá deprese, neb představa, že takhle vůbec nevidím, je pro mě hluboce depresivní, děti to tak tragicky nebraly. Navíc se v prostoru většinou pohybovaly jako ryba ve vodě, vnímaly to trochu jako hru. Jejich citlivost byla také překvapivě velká, velmi snadno se zorientovaly, hmatem bleskově poznaly zkoumané atributy, prostě se velmi rychle adaptovaly. Nu, mládí. 
Nicméně, příběhy nevidomých je zaujaly, snad se i naučily, jak jim při setkání na ulici pomoci.
 Zajímavá byla  kapitola vodících psů, ti nás dostali naprosto spolehlivě. 
   Znovu se o nás starali příjemní lidé, byli ochotní a vstřícní. A můj obdiv k nim se jen a jen zvětšuje. Fascinují mě některé vychytávky, kterých jsem si v létě nevšimla, ať už se týkají kuchyně nebo třeba psaní mailů. Chůze s bílou holí mi naopak moc nešla, neb když jsem do něčeho narazila, otevřela jsem oči,abych se na překážku podívala. Takže jsem si to samozřejmě výrazně ulehčovala. Děti byly v tomto směru poctivější. A také šikovnější. 
   Každopádně, Neviditelná výstava na Novoměstské radnici pokračuje a stojí za návštěvu. Doporučuji. (se školou jsme si navíc zopakovali první pražskou defenestraci, slepotu Jana Žižky, takže i takový dějepis v terénu:-) ).
 Ale podstatná je ta empatie, uvědomit si, jak těžké to nevidomí mají, a jak jim třeba, pokud chceme, můžeme pomoci. To je, myslím, hlavní poselství Světlušky, Neviditelné výstavy či kavárny Potmě. 
                              Vyzkoušejme:-)