Většinou se dnes vyzývavě ptáme, měli jsme se bránit nebo
ne? Samozřejmě, s odstupem let a v bezpečí obývacího pokoje nad
klávesnicí lze vynášet radikální soudy:
„…Ano, zcela jistě bojovat. Ne, boj by neměl smysl….“
Řekla bych, že ani
historici v tom nemají jasno. Roli hraje celá řada proměnných, různých
povinností i vojenských nuancí, takže je to asi těžké hodnotit. Studenti, pokud jsou v obraze a chtějí o tom diskutovat, to mají tak nějak napůl. Já osobně se
kloním k názoru, že bojovat se mělo. Jen pro ten pocit, že se nedám. I
marný boj má cenu, myslím si já. Nevím sice, jak bych hovořila stojíc tváří v tvář
jisté smrti, ale z toho obýváku si myslím, že nebojovat byla chyba
a že s to s námi nese pořád. Zejména taková ta apatie, že stejně nic nemá cenu. A to je mor. Ve veřejném prostoru naprosto nevymýtitelný… Chapadla mnichovské zrady nás prostě ovíjejí dodnes…..
a že s to s námi nese pořád. Zejména taková ta apatie, že stejně nic nemá cenu. A to je mor. Ve veřejném prostoru naprosto nevymýtitelný… Chapadla mnichovské zrady nás prostě ovíjejí dodnes…..
Je dobré si tedy události, byť smutné, odehrávající se na
přelomu září a října před sedmdesáti pěti lety, připomenout. Třeba knihou..
Žádné komentáře:
Okomentovat