pondělí 30. září 2013

Mnichov

   Před pětasedmdesáti lety bylo lidem zcela jistě hůř. Řekla bych, že tak zle, že  deprese v podstatě  přesahuje až do dneška, aniž bychom si to uvědomovali nebo uvědomovat chtěli.  Podepsání Mnichovské dohody muselo národ totálně demoralizovat. Přestože demoralizace je aktivní slovo dneška, brodíme se poměrně velkým marastem, pocity tehdejší doby se asi výrazně liší. Jenomže tenkrát to všechno začalo. Potupnou fackou, která znamenala pád všeho, co dosud existovalo a v co se věřilo. Mám na mysli politické vazby, spojenecké vazby, sousedské vazby a hlavně pocit vlastní důstojnosti. Najednou nic neplatilo jako dřív, hodnoty dosud uznávané byly úplně degradované a všechno bylo jinak.  Že důsledky tohoto traumatu přesahují až do dneška, lze vyčíst i z velmi zajímavé knihy Dlouhé stíny Mnichova, která mě velmi zaujala, ale je samozřejmě celá další řada knih a studií zabývající se tímto fenoménem.
Většinou se dnes vyzývavě ptáme, měli jsme se bránit nebo ne? Samozřejmě, s odstupem let a v bezpečí obývacího pokoje nad klávesnicí lze vynášet radikální soudy:
 „…Ano, zcela jistě bojovat. Ne, boj by neměl smysl….“
  Řekla bych, že ani historici v tom nemají jasno. Roli hraje celá řada proměnných, různých povinností i vojenských nuancí, takže je to asi těžké hodnotit. Studenti, pokud jsou v obraze a chtějí o tom diskutovat, to mají tak nějak napůl. Já osobně se kloním k názoru, že bojovat se mělo. Jen pro ten pocit, že se nedám. I marný boj má cenu, myslím si já. Nevím sice, jak bych hovořila stojíc tváří v tvář jisté smrti, ale z toho obýváku si myslím, že nebojovat byla chyba
 a že s to s námi nese pořád.  Zejména taková ta apatie, že stejně nic nemá cenu. A to je mor.  Ve veřejném prostoru naprosto nevymýtitelný… Chapadla mnichovské zrady nás prostě ovíjejí dodnes…..

   Je dobré si tedy události, byť smutné, odehrávající se na přelomu září a října před sedmdesáti pěti lety, připomenout. Třeba knihou..





                                                   

Žádné komentáře:

Okomentovat