Růže od Svěráka

Čas od času mě popadne splín nad společenskými zákony, které způsobují, že učitelé jsou někde na okraji všeobecného zájmu a nad propastí životního minima. Naštěstí to nevidím jako zásadní problém, ale dovede to někdy pěkně rozladit. Něco takového se totiž nehezky poslouchá. Může být, že vaši vrstevníci mají úplně jinou životní úroveň a pak je třeba abiturientské setkání docela prubířským kamenem vašeho sebevědomí. Pro některé to bývá důvod k odchodu ze školství, pro jiné k pohrdání materiálními statky. Optimální je, když si toho nevšímáte. Když manžel vydělá peníze a vy máte školu jako hobby a výplatu jako kapesné. Tak i tak se někdy potkáte s narážkami na bídný pedagogický životní standard. Mně se to například stalo v Divadle Járy Cimrmana. A jak jinak, na hře Vyšetřování ztráty třídní knihy. Vlastně ani nevím, proč jsme byli znovu na této hře. Určitě to nebylo tím, že jsem v minulém týdnu jedno takové vyšetřování absolvovala na živo. Nebylo ovšem tak vtipné a také jsem si nemohla ulevovat poznámkami typu: debil, blbeček, debil, blbeček á támhle vidím dva blbečky vedle sebe. I když jsem si to zcela jistě myslela. Třídnice se našla uschovaná někde za topením, tak nevím, zda podezřívat uklízečku nebo chronické záškoláky. Vzhledem k tomu, že uklízečka marodí, je detektivní případ rozlousknutý bez pointy pachatele, neb študáci jak známo drží basu. Hlavně ovšem, že se našla, přepisovat bych ji tedy nechtěla. Taková lapálie. Už jednou jsem ji zažila, jenže tehdy se nenašla. Až po letech jsme se dozvěděli, že ji chlapec odvezl do Egypta a tam pohřbil u pyramid. Počet jeho neomluvených hodin už nikdo znovu nedopočítal. Proto mohu zaručit, že zvolený divadelní titul byla zcela jistě náhoda. Masochistickými sklony netrpím, ale Cimrmany mám ráda a je těžké se k nim dostat. Takže bereme, co je. Děj hry nebudu připomínat, všichni ho dobře známe. Nicméně šok nastal v okamžiku, kdy Zdeněk Svěrák přerušil monolog a přikázal rozsvítit. Pohlédl do hlediště a svým hlubokým hlasem se zeptal: „Kdo je tady kantor?“
Vyvaleně jsem se rozhlédla po okolí. Co se děje?

Pan Svěrák svoji výzvu přísně zopakoval.
Jsem ze školy zvyklá poslouchat, tak jsem se nejistě zvedla. Spolu se mnou další dvě.
„Pojďte sem!“
Nechtělo se mi, ale se žaludkem lehce sevřeným jsem šla. Okolí se královsky bavilo. Vyšplhaly jsme na prkna, co znamenají svět.
 Tři obrýlené blondýny:-)
Copak bude dál?    

   Chce se mi tady přerušit a nechat vás hádat, ale neudělám to. Pan Svěrák prostě vzal růže, každé dal květinu se slovy, že to je to jediné, co může pro kantory udělat. Stejně mají bídný plat, tak ať mají radost alespoň z té růže...?!
Samozřejmě sklidil potlesk, a my se zase uschovaly do hlediště. Hra pokračovala. Bylo to milé a nečekané. Květina byla krásná, i když toho zájmu bylo v jednu chvíli zase až moc. Jen mě tak v duchu napadá, jestli by takhle neměli smýšlet spíš na našem ministerstvu než u Járy Cimrmana. Jenže když u nás je všechno spíš takové cimrmanovské.......

Ale Zdeněk Svěrák je frajer. A když se mi ještě povedlo ve svěráku srovnat svoje ohnuté klíče, mám k tomu uměleckému nástroji velmi kladný postoj.