Diktatura telefonátu

Telefon vyzváněl víc než vytrvale. Neznámá čísla moc ráda neberu a rozhodně na ně nevolám zpátky. Jenže vytrvalost tentokrát sklidila ovoce a já to zvedla. Samozřejmě. O2. Hlas v telefonu zněl medově a podbízivě. Nejdříve mě laskavě upozornil, že náš hovor bude nahráván. Zřejmě proto, abych si rozmyslela invektivy. Trochu mi tím, pravda, vzali vítr z plachet. Musela jsem své ostré výrazy drobet přeformulovat. Přeci jen jsem ten pedagog...
„Máte na nás chvilku čas?“
Většinou v takových případech buď nadávám, nebo telefon hned položím. Tentokrát jsem ale byla natolik paralyzovaná, že jsem spořádaně odpověděla. Jsem zaneprázdněná, nemohu vést plané hovory. Jenže ono to nestačilo.
"A kdy vám tedy máme zavolat?"
Proč byste mi volali, chce se mi říct, ale hlas ve sluchátku je rychlejší.
„Tak dneska večer, buďte prosím na příjmu, na shledanou.“
„Jak dneska večer, slyším udiveně opakovat samu sebe. „Já si s vámi nehodlám povídat.“
Pozdě. Moji rozladěnou odpověď už nikdo neslyšel. Zase jsem reagovala s křížkem po funuse.
Zvláštní, jak takový vpád do soukromí dokáže rozladit. Až dosud jsem podobné telefonáty ignorovala a číslo si pečlivě ukládala, abych věděla, kdo otravuje a co tudíž nemám zvedat. O2 změnilo taktiku a volají mi pokaždé z jiného čísla. Strategie hodná mistra. Stane se tedy, že nějaký ten hovor zvednu a pak se zamotám do diskuse, kterou vůbec nechci vést. A dokonce si začínají dělat nárok na můj volný čas. Prý, buďte laskavě na příjmu...!
V Básnících jednou postava Pavla Kříže podotkla, že mobilní telefon je horší, než diktatura proletariátu. S určitou nadsázku je to děsivá pravda. Kam se hrabe předpotopní socialistické sledování. Díky mobilu o vás velký bratr ví naprosto všechno. A nejenom velký bratr. Stačí vyslechnout kolemjdoucí hovory, což díky řevu do sluchátek není nikterak těžké. Kde kdo vysvětluje, kde zrovna je(nezřídka lže), co dělá, kam míří, co má koupit a co bude k večeři.  A to nemluvím o odhalených nevěrách a dalších průšvizích způsobených mobilním telefonem.
A do toho asistentka z O2. V hlavě mi pořád rezonuje její příkaz, ať jsem laskavě na příjmu. Připomnělo mi to dobu studií, kdy jsme bez ohledu na prázdninové plány museli odjet na Tábor práce a oddychu, kde jsme zadarmo budovali lepší socialistické zítřky. Samozřejmě povinně. Tehdy bylo jen málo možností, jak se takového diktátu zbavit, dneska si telefon mohu vypnout. Ale stejně je to drzý zásah do soukromí. Na místo, aby se někdo snažil, aby jejich organizace normálně fungovala, oblbují chudáka zákazníka ve snaze vytáhnout z něho co nejvíce peněz. Kupodivu to mnohdy funguje. Zažila jsem to u mnoha lidí, kteří na jejich telefonáty skočili. Dokonce se dali přesvědčit ke zvýšení plateb. Já jsem si ale myslela, že jsem vůči podobným nesmyslům imunní, protože se s nimi prostě nebavím.
Byla jsem proto krapet naštvaná, že si O2 našlo skulinku. I přesto, že jejich faktury musím permanentně reklamovat. S tím ovšem tito operátoři nic neudělají. Vlastně za to ani nemohou. Je to pláč na špatném hrobě. Někdo to ale odnést musí. Není  ovšem vyloučeno, že je to od O2 jenom nehezký trik. Zavolají, dají najevo, že mají o vás zájem a potom vás pumpnou o peníze, které jste rozhodně platit nechtěli. A ani neměli,což je v podstatě krádež, ale sofistikovaná.:-) Kupodivu to málokoho odradí. Sice pamatuji ještě dobu, kdy byla jedna telefonní budka v ulici a mít telefon doma byla známka velkého luxusu, ale k tomu bych se vracet nechtěla. Ovšem diktovat si, kdy mám být laskavě na příjmu, také nehodlám. Je to prostě ode zdi ke zdi, nebo- mým oblíbeným – Odnikud nikam. Ovšem úderem deváté telefon vypínám. Pro jistotu:-)