Poštovní schránka na rohu ulice....

Soudě podle mojí poštovní schránky, kterou zaplňují jen reklamní letáky a složenky, doba dopisů a pohledů je nenávratně pryč. Realita sice není úplně černá, ale do šeda je zbarvená už pěkně dlouho. Čas od času se ještě setkávám s lidmi, kteří stejně jako já vyznávají hodnoty rukou psaných vzkazů a pozdravů. V čase sms a mailů je to skoro stejné, jako potkat dinosaura. Doma jich mám pěknou sbírku (myslím pohlednic, ne dinosaurů). Čas od času se jimi probírám a nořím se minulosti. S sms se nikam neponořím, neboť bych si zahltila kartu. A bez karty, jak známo, takřka nelze v naší společnosti existovat. Když chci ale někomu opravdu udělat radost, pošlu mu pohled. Opravdový, papírový, někdy dokonce vybírám i ruční papír. Je zjevné, že ani pošta už s podobnými staromilci moc nepočítá, protože třeba na Letné už ani pohledy neprodávají. A když, tak ne souběžně se známkami. Pro ty musím do jiného okénka. A ve finále jsem tam pohled chtěla hned nechat, ovšem žena za přepážkou mě nerudně odbyla, že dole je schránka.
Poslat pohled tedy není vůbec jednoduché. Nejen na Letné, ale vůbec. Uvědomila jsem si to nad vánočními a narozeninovými smskami, které jsem si stáhla do počítače v naději, že se tak dají archivovat. Dají, ale není to ono. Měla jsem pocit, že si schovávám osobní pozdravy, ve skutečnosti jde často o hromadně odkliknutou šablonu. Samozřejmě to tak není u všech, a i já sama často tahle hřeším. Když si ale při tvorbě rodokmenu pročítám pohlednice od pradědečka, které úhledným rukopisem psal své slečně nevěstě, která se posléze stala mojí prababičkou, dýchá na mě atmosféra té doby. Napadlo mě, co vlastně zůstane po nás? Vyznáváme věci na jedno použití, což mě třeba u pračky docela irituje. Ještě moje maminka měla pračku celý život, a že jí využívala. Ne, že bych jí chtěla následovat, ale přeci jenom mě do dvou let rozbitá mašina poněkud zaskočí. A ještě víc pak komentář opraváře: „Co chcete, paninko, tak je to konstruovaný, kupte si novou!“ Jako by to byla houska na krámě (nehledě na to, že nesnáším oslovení paninko. Ovšem vysvětlujte to pracně sehnanému opraváři).
   Tím jsem ale poněkud odbočila od ručně psaných pohlednic a pozdravů. Možná bych mohla v tomto směru zkusit nějakou osvětu. Ačkoli, třeba by to mohlo působit směšně. Kdo má dneska čas psát pohledy? A běhat s nimi na poštu. Někdo by v tom dokonce mohl hledat nějaké zpátečnictví. A tak si pohledy nechám pro sebe, jako svoji drobnou úchylku, která neublíží a dokáže potěšit. Alespoň já si to myslím. Sama se raduji, když z hromady agresivních reklam vypadne mně určená pohlednice. Přečtu si ji, chvíli vystavím a pak pečlivě archivuji. A po letech se k nim vracím a dávno zaniklé příběhy mi znovu ožívají před očima. Jak říkám, úchylka:-) Tím, že dnes jeden úplnou náhodou přišel (někde se toulal, podle razítka tu měl být před dvěma týdny:-), ale to je česká pošta), vznikl impuls pro dnešní blogopříspěvek. Jsem si jistá, že s datovými schránkami, které právě pracně vznikají, podobné zážitky nebudou. A tak nostalgicky vzpomínám na poštovní schránku na rohu ulice, co není ledajaká věc...