Sníh v obýváku

Člověk se stane obětí zimy, ani neví jak. Stačí, aby v lednu nasněžilo, a může se stát třeba trosečníkem uprostřed kalamity nebo nedej Bůh, i pacientem se zlomenou nohou na neupravených chodnících. Vzhledem k tomu, že se stav pražských komunikací vůbec nezměnil, lze očekávat změnu na vedlejších ulicích a okrajích Prahy někdy začátkem jara. Ale jsou i tací, co se pokouší rozmary přírody akceptovat a žít v symbióze s návaly neodklízeného sněhu, brodí se do práce i jinam, a vesele tvrdí, že v lednu je to normální. Můj zimní nadhled na nezpracovaný sníh poněkud utrpěl po mém dnešním návratu domů. Byt byl takřka zničený vodou intenzivně proudící ze stropu. Sníh na střeše zjevně začal odtávat a našel si cestu ke mně do pokoje. Zavolala jsem majiteli domu a on mi doporučil, ať si vylezu na střechu a něco s tím udělám. Praktické. Není pochyb, že jsem musela odporovat. Vždycky odporuji. Na střeše poněkud ztrácím stabilitu, obzvlášť v sedm večer. Vím to, protože proteklý strop jsem měla už několikrát. Pomalu si pěstuji další fóbii. Vždycky viditelně trpím, když se změní klimatické podmínky. Déšť mě totiž totálně deptá, dávno pryč jsou doby, kdy mě šumění vody uklidňovalo a těšilo. Bílá nadílka spolu s mrazem se mi zdála neškodná. Až do dneška. Když jsem odvážně pronikla do půdních prostor, musela jsem nejprve ustát nálet holubů. A zklidnit žaludek, protože mi z nich bylo nevolno. Na střeše chybělo střešní okno. Někdo ho docela obyčejně ukradnul. Pod ním vznikla obří závěj, která pozvolna odtávala do mého obýváku. Zjevně bydlení pod střechou není až taková výhoda, jak jsem si kdysi v prehistorii myslela. Koneckonců, ani Blanka dneska nezaházela. Vlastně jsem se dozvěděla, že odstřely budou trvat až do podzimu. Pokud se do té doby neutopím ve vlastní posteli. Když jsem celkem marně kontaktovala majitele, stalo se něco zvláštního. Najednou mě ovládla apatie. To, co mě dlouhodobě stresuje, zvítězilo, a boj s větrnými mlýny v podstatě nemá smysl. Měla jsem vlastně dneska narozeniny. Ráda si ten den vždycky něčím ozvláštním. Dnes se to tedy povedlo výjimečně. Ráno jsem byla u lékaře, nic moc dobré zprávy. A večer doma mokrá tečka. Cítila jsem se spíš jako v pasti než jako o narozeninách. Ale co, stáří většinou nepřináší nic pozitivního a tak si člověk musí zvykat. A kdy začít jindy, když ne o narozeninách? Pak se divte, že jsem od podstaty skeptik. Zajímavé ale je, že člověk, když se stane obětí svých nočních můr, na sobě žádný skepticismus nepozoruje. Dokonce má pocit, že dělá, co je v jeho silách. Těžko se ovšem hledá pravidlo vyváženosti dobra a zla. Ono asi neexistuje. Leda že by platilo, špatně je vše, co si jako špatné připouštíte. Nebo přesněji, na všechno zlé hleďme pozitivníma očima. Zkusila jsem to, ale moc mi to nejde. Vždycky nejdřív vidím to horší, to mám už od malinka. Abych si ale jen nestěžovala. Ve skutečnosti jsem docela v pohodě. Jen mě někdy převálcuje ta vrozená deprese a pocit, že je všeho až moc. Často pak tupě zírám do zdi a čekám, až návaly splínu zmizí. Možná je to tím dalším rokem. Třeba potřeba rekapitulace přináší určité rozladění. Bohužel se toho nějak nemohu zbavit, leda bych se uvedla do nějaké amnézie. Rozhodla jsem se s tím bojovat. Nastavila jsem kbelíky pod tekoucí strop, abych se ještě nezbláznila pod atakem rytmicky kapající vody. Dala jsem si panáka a usadila se do houpacího křesla. Pustila jsem si hudbu, abych přehlušila monotónní crčící zvuk a nechala čas plynout spolu s kapající vodou a dohořívajícími dortovými svíčkami. Do toho mi duní odstřely z Blanky a na knihu se kupodivu nemohu soustředit. Je třeba začít od nuly, jako o každých narozeninách. Snad to zítra půjde. Ale moc si od toho neslibuji:-) Je to prostě Odnikud nikam!