Vysvědčení

S chutí do toho, půl je hotovo, chce se mi zvolat v půli roku, i když o té chuti by se jistě dalo polemizovat. Nicméně pět měsíců školního roku je za námi a dnes nastává čas slavnostní rekapitulace. Slovo slavnostní je v tomto kontextu trochu archaismus, děti si prostě dneska odnesou domů výzo. Už dávno se tomu dni nepřiznává punc něčeho slavnostního. Naše škola je toho ukázkovým příkladem. Děti se celé dopoledne musí učit a poslední hodinu dostanou milostivě elaborát, který hodnotí jejich půlroční snažení či nesnažení. Kdyby bylo podle mého, přišly by si jen pro vysvědčení a pak někam do cukrárny nebo do baru (to ti plnoletí). Stejně jsou celý den myšlenkami u té tolik diskutované listiny, takže výuka stejně přijde vniveč. A veškerá atmosféra samozřejmě také. Přestaňte už s tím známkováním, radí média a psychologové školám. Argumentují tím, že špatné známky děti stresují a například umělecké obory přeci nelze známkovat vůbec. Na tom je samozřejmě hodně pravdy. Nosit domů pětky z matematiky je frustrující, ale (snad) změnitelné. Z hudební výchovy to nezměníte, ani kdybyste se na hlavu postavili. Hudební sluch buď máte, nebo ne. Víc možností neexistuje. Možná by škola byla příjemnější místo k životu, kdyby se v ní neznámkovalo. Otázka ovšem je, jestli neznámkovat lze. Často se mi stalo, že i slovní hodnocení chtěla rodina převézt na známky. A co by jako dostal, dvojku? Co myslíte tím, že pracuje dobře? To jako na trojku? Lépe se tak komunikuje. Co máš na vysvědčení, samé jedničky? No skvělé.
Ne, já mám hodnocení, že pracuji dobře, ale někde mám rezervy. Rezervy, jaké rezervy? Jak tomu mám rozumět?
Vymažme ze školního života známky a mnozí ztratí motivaci. Výsledky pro ně mají cenu jen v případě, že jdou porovnat. A to jde s jedničkami či pětkami dokonale.
Někdy mě napadá, jestli nezacházíme s těmi reformami až moc daleko. Reformovat něco za každou cenu jen pro reformu samotnou podle mého nemá cenu. Jeden by řekl, že by měl zvítězit selský rozum. Něco hodnotit lze, něco nejde, záleží přeci na lidském přístupu. Ovšem zdá se, že takový názor není v kurzu. Kupodivu, tento problém se vždycky vykládá ze dvou stran. Vždycky, jak se komu hodí.
Vidím v tom určitou naději. Známkování asi i přes jeho negativa nelze úplně vymýtit. Ale mohlo by se přijít na chuť i smysluplnému slovnímu hodnocení. Domnívám se, že by se známky neměly stát podstatou školní docházky. Mám řadu studentů, kteří neměli samé jedničky a jsou nyní velmi úspěšní. A platí to i naopak. Prostě známky nejsou vůbec to podstatné.
Mimochodem kluci, kteří jsou jak známo pomalejší, se vždycky chytnou až později, takže jejich špatné známky se základní školy mohou evokovat úspěch na vysoké. A holčičky už dneska dávno nejsou takové princezničky, jako kdysi. Jsou to zkrátka dvě vyrovnané skupiny a se známkami bojují úplně stejně.
Je to vlastně trochu zrcadlo každé rodiny, jak přijímají dětské vysvědčení. A podle mého za oslavu stojí každé vysvědčení, je to prostě výsledek nějaké životní etapy a to si kapku slavnostního zastavení jistě zaslouží. I když to nebyly samé jedničky. A ruku na srdce: kdo z vás to má? Fuj- to řekl někdo jiný v jiné souvislosti- chci říct, kdo z nás je měl?
Tak pěkné pololetní prázdniny a hezkou oslavu pololetního vysvědčení.