O pionýrském šátku, který plakal.

Nějak se mi ještě chce zůstat ve světě dětské literatury. Ostatně neděli většinou zasvěcuji knihám, alespoň se tedy snažím. Ať už psaní nebo čtení, obojí je pro mě stejná rozkoš. Včera jsem zmiňovala, jak Rosteme s knihou, a v exkurzi do vlastního dětského čtení jsem úplně zapomněla na povinnou četbu ve škole, tedy na ZDŠ. Asi proto, že jsem odjakživa četla ráda, tak mě ani povinný Meresjev nijak zvlášť neiritoval, Práče jsem brala jako dobrodružnou literaturu a Honzíkovu cestu jsem vnímala bez nánosu ideologie. A zcela jistě to bylo dáno dobou, která už nebyla tak brutálně zrůdná, jak kdysi. To moje maminka mohla vzpomínat na pohádky svého dětství, kde dominovaly příběhy Zlého brouka bramborouka nebo povídka O pionýrském šátku, který plakal. Napsal Pavel Kohout, který ovšem časem prozřel a jeho poslední dílo Smyčka, které bylo nedávno v televizi, bravurně mapuje komunistické praktiky. Ale i tehdejší doba (teď už zase myslím svoje dětství) měla své literární skvosty, které bych doporučila i dnešním dětem, ale v knihovnách se už zřejmě nenaházejí. Tam teď vládne Lenka Lanczová a třeba i Terry Prachet. Ale kdyby se našlo, tak si pamatuji, jak mě dostala kniha „Říkali mi Leni,“ což je jistě čtivé i dnes. A pak Helena Šmahelová a její „Velké trápení.“ Nedávno jsem na nějaké televizi viděla ten příběh zfilmovaný a je to depresivní i pro dospělé. Ukazuje to pohled na rozvrácenou rodinu očima dítěte a je to podle mého dobrá kniha. Úplně si pamatuji, jak jsem jako holka valila oči a nevěřila, že je to možné. Podobně jako Andy V zámku a podzámčí. Něco prostě ten dětský mozek nebere.I tak jsem rostla s knihou. Některé knihy prostě nestárnou. Škoda, že se totéž nedá říci i o nás:-) Ale i literární návraty mají něco do sebe. A taková mrazivě pošmourná neděle, kdy mi zrovna neteče do bytu, je k tomu jako stvořená. Ovšem deštník mám pro jistotu po ruce, venku přeci jenom sněží. To by i pionýrský šátek zaplakal. Navíc rampouchy u nás v ulici likvidovaly zaparkovaná auta. Naštěstí neumím parkovat mezi vozy, tak stojím v bezpečné vzdálenosti od střechy. To je prvně, kdy je moje nešikovnost k něčemu dobrá:-)