Murphyho zákony

Poměrně nehezkou vlastností náhody nebo osudu je fakt, že když člověk vykoná nějaký dobrý skutek, vzápětí je postižen nějakou nepříjemností. I česká ústní lidová slovesnost tento neblahý fakt zaznamenala v oblíbeném úsloví, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Zda to platí i naopak, že každé zlo je vyrovnáno nějakou vzrušující dobrotou, si netroufám tvrdit. Spíš si ale myslím, že nikoli. Kdysi jsem si vedla statistiku extrémně příjemných a nepříjemných dní. A vskutku tento Murphyho zákon spolehlivě funguje. Když jsem se zpětně podívala do svých záznamů, bylo to jasné. Dnes se tedy trochu bojím něco hezkého zaznamenat, protože je jasné, že pak by nastal problém. Je ta taková moje úlitba bohům, pokus ošálit osud. Což je samozřejmě směšné, ale vyprávějte o tom svému nutkavému podvědomí, které vás do podobných bizarností obscedantně nutí. Je to stejný nesmysl, jako když potkám černou kočku, odmítám jít do práce. Vím, že podvědomě tam odmítám chodit každé ráno, ale takhle si to mohu nějak zdůvodnit. Na Letné ovšem mnoho černých koček volně nepobíhá stejně, jako tam nechodí mnoho kominíků, ke kterým se zcela bezostyšně vrhám z naprosto opačných důvodů, kvůli imaginárnímu pocitu štěstí. Jenže zatímco černá kočka je celkem spolehlivý indikátor, umazat se od sazí stejně nepomáhá. Jen vypadáte ještě víc než normálně jako hysterický blázen. Všimla jsem si toho už kdysi v mládí, že zatímco špatné věci přicházejí ve skupince, ty hezké jsou vzácné solitéry. Kdysi jsem si naivně namlouvala, že jde o náhodu, ale s léty přestalo být pochyb. Dobré skutky se vyvažují nějakým příkořím. Neříkám, že vždy fatálním, ale třeba promáčený strop, zničený centrál u auta nebo ztracený telefon život pěkně zkomplikují, zatímco roztržené silonky, zapomenutý nákup nebo zlomený klíč ho jen otráví. Vždycky jsem si myslela, že platí: čiň druhým to, co chceš, aby činili oni tobě. Jenže zdá se, že pravdivější je: čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Už jsem se přistihla, že se bojím na něco se těšit, protože jakmile se těším, nikdy se to nevydaří. Předstírám tedy, že nic nebude, čímž se ovšem ochuzuji o radost z očekávaného. Trochu začarovaný kruh. Přitom znám lidi, co se těší permanentně a nic nepříjemného se jim neděje. Anebo to jenom jejich okolí neví, to je také možné. Někdo by řekl, že podobné věci jsou nesmysl, ale to je omyl. Dobře si vybavuji, jak nahlas vyslovená očekávána radost nakonec nebyla. Prostě se nevyvedla. Došlo mi, že některé věci prostě člověk nezmění. Jenže žije se s tím setsakramentsky blbě. Nějakou dobu mi také trvalo, než jsem pochopila, že to tak nemají všichni. Vtom ohledu je to jako s klikaři a smolaři. Člověk se může snažit, jak chce, ale když jde o smolaře, tak prostě kliku mít nebude. Asi je lepší tohle nevědět, protože pak smolař ještě navíc ztratí iluze a klikař zbytky pokory. Kdyby i na tohle existoval statistický ústav, mohl by vytvořit zajímavé srovnávací kolonky. Pak už by stačilo jen zapřemýšlet, kam kdo patří. Pokud se netěšíte na dovolenou v obavě, že se zase nevydaří, asi je na čase přestat dělat dobré skutky. V opačném případě jste prostě klikaři.