Klub mladého diváka - KMD

    Zásadně nechodím s dětmi (školními) do divadla, ale čas od času jsem bohužel okolnostmi přinucena. Ve škole funguje Klub mladého diváka a někdy holt padne kosa na kámen, přesněji řečeno musím jít jako doprovod.
Ukázalo se totiž už dávno, že věc není zdaleka tak krásná a jednoduchá, jak se na první pohled zdá.

Hned před divadlem mě samozřejmě zarazil houf dětí v džínech a sportovní obuvi.
"Vy jdete také do divadla?“ zeptala jsem se opatrně znuděného hocha v kalhotách s několika dírami.
Otázka mu zjevně připadala nelogická. „Jo, kam jinam?“
Nerada jsem připustila, že podobní týpci budou mým spolupublikem. Chvilku jsem bojovala s pokušením přikázat uvaděčce, že musí trvat na společenském obleku, ale svůj marný boj jsem vzápětí vzdala.
Nakonec jsem neochotně akceptovala jejich účast na představení a pokusila se je nevnímat.
Naopak svoje děti jsem chtěla mít stále na očích a v bezprostředním dosahu pro případ, že by se nechtěli v setmělém sále plně věnovat dramatickému umění, ale zcela jiným aktivitám, k čemuž tma v určitém věku takřka vyzývá.
„Ještě upozorňuji,“ dodala jsem ve snaze vyprovokovat jejich pozornost, „že obsah hry budu zkoušet.“
„Proč? Přece abyste si něco zapamatovali,“ podala jsem pro ně těžko pochopitelné vysvětlení.
Chtěla jsem si hru užít, vychutnat. Mohl to být zajímavý herecký zážitek, ale nebyl pro něj prostor.
„Pořád po nás někdo něco hází,“ plačtivě si postěžovala dvě děvčátka.
Sykla jsem vztekle směrem k cizím pedagogům, aby si ohlídali své děti, ale bez odezvy. Vzápětí jsem zjistila, že cizí děti jsou tu sami. Učitelky šly nakupovat.
Pochopila jsem, že divadlo jako kultivátor definitivně skončilo. Stává se jakousi mezistanicí na cestě k totální globalizaci, a jistě není daleko doba, kdy mládež i do divadelního hlediště dorazí s kornoutem popcornu.
Nemohu to vstřebat. Jde o takový úpadek, že toho nechci být svědkem.
Ostatně něco podobného se děje i s jevištní mluvou. Některá divadla dávají k dispozici text hry a já vládnu tím nešvarem, že text sleduji.
Slovní humor je už dávno překonaná kategorie. Na jevišti se to dneska hemží vulgarismy. Zvláště v okamžiku, kdy je jasné, že se hraje pro školy.
Ano, záměrně se upravuje text. Svého času byli diváci schopni číst mezi řádky, zasmát se vtipnému bonmotu. Nevím, kde se to zlomilo, ale dneska se děti zasmějí jen jadrnému slovu. Jakmile z jeviště zazní vole, krávo, do ….., hlediště burácí. Na jemné narážky nereagují, slovní ekvilibristika je jim cizí.
To byste nevěřili, jak se mnou vždycky cukne laciný vulgarismus na jevišti. Obzvlášť, když nemá význam a jde jen o populistickou vatu.
Jenomže podbízení vulgárním slovníkem je čím dál častější. Zjevně je to in. Zažila jsem to i v Národním divadle a chtělo se mi plakat, když se z úst uznávaných divadelních bardů linula mluva, za kterou by se nemuseli stydět štamgasti čtvrté cenové skupiny (podotýkám, že na stejném představení jsem pak byla ještě jednou, sama, a viděla jsem najednou úplně jinou hru.)
V divadle na školním představení je tedy možné skoro všechno. Tedy kromě jediného, kulturního zážitku.
Užít si představení kvůli nevychované mládeži, kterou nikdo nehlídá a divoká mluva z jeviště ji ještě rozdivočí, je velmi těžké, většinou dokonce nemožné.
Proto také nerada chodím s dětmi do divadla. Jdu ráda sama, soukromě. Přeci jenom dospělé představení skýtá určitou naději, že mě nikdo netrefí ohryzkem a nevylije mi na večerní šaty kolu.

Jenom si myslím, jestli by se neměla divadla vrátit k obrozenecké myšlence kultivace mladé generace, aby se učinilo zadost tradičnímu zařazení divadel mezi šiřitele spisovného jazyka. V zásadě totiž tady nikdo jiný  podobnou roli neplní.