Městem chodí Mikuláš

   Léta jsem to tušila, ale s přibývajícím věkem je to čím dál jistější, peklo existuje. Dosvědčují to situace, kterých jsme sami den co den svědky na našich ulicích a vůbec kolem sebe. Obrázky, které dosvědčují, že ďábel v nás a kolem nás má vždycky zelenou. A anděla abys pohledal. Nemám bohužel důvod podobným vizím nevěřit. Ale raději dnes zůstaňme u zhmotnělých pohádkových bytostí, které dnes bloudily městem. Kdo má doma malé děti, určitě ví, jak moc je pro ně pekelná návštěva dobrodružná.
Ráno jsem poslouchala anketu o tom, zda jde hlavně o trestání nebo o obdarování. Přestože jsem si odjakživa myslela, že jde hlavně o netradiční zážitek, objevilo se mnoho názorů, že jde o zvrácenou metodu drastického zásahu do dětské duše. Podobné názory, mě musím přiznat, trochu vykolejily.
O mikulášské tradici si myslím jen to dobré, a to nejen díky vlastnímu svátku. Nechat zmlátit děti zdivočelým čertem mi přijde samozřejmě zvrácené, ale tento den jsem od dětství vnímala víc jako dobrodružné vybočení ze všedního stereotypu než jako nějaký velký stres. Tím nechci říci, že jsem se nebála, ale tak nějak hezky.
Mnohde se ale také objevil anketní názor o obdarování a pak, můj nejoblíbenější, o setkávání.
Jako malá jsem litovala, že si s Mikulášem nemůžu popovídat pořádně. Někdo touží po pronásledování čertů nebo po něžném dotyku anděla, mne zajímal Mikuláš. Chtěla jsem mu vysvětlit, jak to všechno ve skutečnosti bylo. Vysvětlování mám asi vrozené. A musím říci, že jsem měla v tomhle ohledu štěstí. To, když šel za Mikuláše můj strýček František, který trpělivě vyslechl nejen moji modlitbičku, ale i všechno ostatní.
Tedy on mi samozřejmě neřekl, že to všechno ví. Veškeré moje dětské stesky dokázal vtělit do moudrého Mikulášova proslovu. Byl evidentně v obraze. Moc hezky proto mluvil o mých dětských starostech a trablech. Měl je totiž z první ruky a uměl svoje vědomosti náležitě využít. Bylo to moje první setkání s nebeskou empatií.
Postupem času jsem pochopila, že k pochopení není třeba mikulášského převleku, přesto je to andělská vlastnost. A pekelně vzácná. Umět naslouchat a vyhmátnout odpovědi právě na ty otázky, které zaměstnávají vaší duši. Skoro se s tím už nesetkávám.
Ale na Mikuláše se vždycky ponořím do určité nostalgie. Třeba narazím na podobně moudrého Mikuláše, jako býval můj strýček. Na potvoru však potkávám jen rozdivočelé čerty nebo rozverné anděly, které provází stejně nevyzrálý Mikuláš. Ono je dnes víc všechno jen na oko. Někdy dokonce skupinka čertů v čele s Mikulášem dokážou vykrást byt. Pak si pusťte domů takovou pekelnou smečku a očekávejte moudro a pochopení. Místo toho přijdete o úspory. Jo, časy se mění.
Otázkou zůstává, jak se s tím vším srovnat, aniž bychom sobě i dětem neudělaly z hodnotové stupnice guláš. Jestliže může být i Mikuláš prevít, neznamená to, že dobro už definitivně svůj boj prohrálo? A jak tedy mít před takovým vousatým darebou úctu a respekt?
Tedy ono se to už částečně začalo řešit určitou komercí, soudě podle inzerce na všech sloupech, kdy si můžete nebeskou skupinku za určitý poplatek objednat. Jako by se tím chtělo naznačit, že pekelné vyslance nemůže dělat kde kdo.
Takže zbývá jen věřit, že když si Mikuláše zaplatíme a pěkně podrobíme výběrovému řízení, přijde moudrý pán, který děti nevyděsí k smrti, ba naopak, dopřeje jim zážitku setkání s tajemnem, které obohatí jejich dušičku. Znám dokonce i pár andělů, kteří se o to snaží průběžně celý rok, nejen pátého prosince. Kdyby to tak fungovalo všeobecně, je to nejhezčí mikulášská nadílka, jakou znám.