Tíha školních aktovek

   Uprostřed chodby se dnes povalovala školní brašna. Pokusila jsem se ji odsunout. Přiznávám, že nohou, protože jsem měla plné ruce. V rámci vyváženosti bych tedy měla napsat, že jsem ji chtěla odkopnout. A málem jsem si zlomila nohu. Aktovka byla jako skála, ani se nehnula. Nedalo mi to, a opatrně balancujíce na nezraněné noze, jsem odložila svůj náklad a shýbla se k tašce. Uf, to byla tíha. Patřila jednomu primánovi, který se vzápětí přihnal ze dvora, tašku popadl a zmizel ve třídě. Co tam ty děti všechno nosí, meditovala jsem cestou do sborovny. Své studenty jsem pak podrobila důkladnému výslechu ohledně pokladů skrývajících se v jejich batozích. Pravda, mnozí vůbec netušili, co s sebou vláčí. Někteří proto, že jim učení připravují maminky. V deváté třídě jsem se tomu trochu podivila, nicméně nedala jsem na sobě nic znát. Ještě bych svým údivem mohla zranit křehkou dětskou duši. Jiní proto, že do tašky v září nahází bez ladu a skladu vše, co jim škola předepíše a celý rok to vesele tahají s sebou. Prý tak alespoň nic nezapomenou. Pravdou je, že do školy většinu z nich vozí rodiče (případně jezdí sami), takže tu nekřesťanskou váhu nenosí na svých bedrech. Ale i tak. Když se nad tím pozastaví někdo mimo školství, většinou to šmahem připočte učitelům k horšímu. Ti za to můžou. Kvůli nim ti naši drobečkové úpí pod nákladem těžkých a zbytečných knih. Nu, nechci vést polemiku, ale moje oblíbené, že všechno je jinak, tady platí víc než stoprocentně. Pravdou je, že většina dospělé populace trpí bolestmi zad. A sedíce pak s útrpným výrazem ve tváři v čekárně chiropraktika, hledáme důvod našeho pokrouceného – nikoli charakteru, ale zdraví.
  Když si odmyslíme, že za všechno může škola, viděla bych potencionálního viníka v módním diktátu. Dříve se totiž vše nosilo na zádech, váha hezky rovnoměrně rozložená. V některých kulturách i na hlavě, což se u nás neujalo (samozřejmě když nepočítám školní přestávky, kdy jsou schopny děti na hlavách přenášet kde co). Pro movitější pak existovalo služebnictvo, které poctivě na vlastních zádech odnosilo veškerý těžší panský majetek. I bývalý režim měl svůj vynález - tašku na kolečkách. Hroznou, ale účinnou. Škoda, že se tehdy nedalo do ní nic nakoupit. Asi i proto jí bylo přezdíváno RVHP (překlad - Ráno Vyjedu, Hovno Přivezu - omlouvám se za vulgarismus, ale jde o dobový citát.) Jednou jsem to řekla studentům a bylo to to jediné, co si z mého výkladu o minulém režimu pamatovali. Skutečný význam zkratky je jim dodnes utajen. Dobové vtipy proto už raději nevyužívám.
  Dnes je móda zavazadlo v jedné ruce. Elegantní kožená aktovka narvaná nejrůznějšími spisy, které svého majitele pozvolna naklánějí na jednu stranu. Pravda, nedovedu si nějak představit současného manažera, jak chvátá do práce a jeho notebook za ním vleče na zádech sluha z nějaké východní země. Také by se asi neujalo umístění spisů do koňské brašny, i když přetížené MHD by se tím zjevně ulevilo.(A já bych konečně pochopila, proč na Milady Horákové je obrovský obchod Vše pro koně. A to včetně sedla. Pořád bádám, kde v centru Prahy využijeme koňské síly a zde se nabízí možnost:-)). Ale zpátky k věci. Batohy, které měly vznikající problém vyřešit, mohou pomoci ještě tak těm školákům. Ředitelka, důstojně kráčející na jednání v novém kostýmku, by s ruksakem na zádech (byť přeplněným důležitými spisy) vypadala přinejmenším podivně.
Takže jediná smysluplná rada je nosit toho co nejméně. Radím to už i dětem ve škole, ale je to jako nosit dříví do lesa.
Jedna kolegyně kdysi v návalu rozčilení vysypala patnáctiletému bordeláři tašku. Chlapec odkopl několik plesnivých svačin a zpoza roztrhaných sešitů vylovil s vítězným úsměvem omlácené autíčko.
„A já se ho nahledal, díky paní učitelko!“
Vše pak shrnul zpátky a zbytečnou tíhu s sebou vláčel dál. Stejně jako my všichni.

P. S. Odcházím vytřídit svou kabelku.

P. S.2 Kabelka je ovšem eufemismus. Ve skutečnosti jde o úplnou brašnu:-)

Je to prostě Odnikud nikam!