Silvestr

  A je to tady. Hromadně organizovaným veselím se rozloučíme s rokem 09 a přivítáme s kulatým desátým rokem. Nekoukám moc na televizi a na Silvestra už vůbec ne. Televizní estrádní veselí mi leze na nervy už od malička – nikterak jsem neobdivovala ani proklamované večery s Vladimírem Menšíkem, ač Menšíka jsem jinak měla ráda. Poslouchám rozhlas. S radostí si vychutnávám vyprávěné historky, příjemnou hudbu a zajímavé příběhy. Podotýkám, že poslouchám Český rozhlas dvě - Praha, nic komerčního. (Zajímavé je, že i televize se měla česky jmenovat rozvid, ale to se na rozdíl od rozhlasu neujalo). Ukázalo se, že i letos je to dobrá volba. U rádia se zdál být klid. Nicméně přesto mě hned zrána ochromil nečekaný ohňostroj.
„Rachejtle,“ dostalo se mi lakonického vysvětlení na můj viditelný údiv (a Zachariášovu paniku).
Odpověď mi připadala nelogická. „Rachejtle, už ráno?“
Neochotně mi bylo přiznáno, že moje podivení je logické, byť v poslední den roku zjevně trochu výstřední. Dnes se člověk asi nemá divit ničemu.
Chvilku jsem bojovala s rozladěním a pak jsem si zesílila rádio a bylo líp. Chtěla jsem totiž mít normální den a ne od božího rána tolerovat opilce a další silvestrovské výstřelky.
„Ještě upozorňuji,“ dodala jsem ve snaze zefektivnit svoji touhu po normálu, „že nehodlám jít bojovat o kus žvance do Billy.“
„Proč? Přeci abych si uchránila duševní zdraví,“ podala jsem vysvětlení v odpověď totálně nechápavému výrazu.
Chtěla jsem si užít klidného dne, ale nebyl pro to prostor.
„Támhle něco hoří,“ dozvěděla jsem se vzápětí, a při vyhlédnutí z okna se mi naskytl pohled na čísi hořící balkón. Uhasili ho svépomocí, hasiči sem nemuseli. A děsná bžunda z toho, jak měli ohníček na balkóně.
Pochopila jsem, že klidné okamžiky pomalu končí. Procházíme jakousi generálku na noční šílenství.
Moc to tedy nechápu. Je to přeci večer jako každý jiný, maximálně se můžeme pak cítit zase o rok starší, a to také není moc pozitivní, pokud ovšem nejsme víno (čím starší, tím lepší).
Ostatně, něco podobného se děje například také o narozeninách. Jestli jsem to dobře pochopila, všichni oslavují, že je nám zase o rok víc. To už je ale přece dneska naprosto nemoderní. Zelenou má mládí a být mladý je in. Ano, mládí je v kurzu. Nevím, jestli je to trvalý jev nebo jen přechodná móda. Rozhodně jde ale o současný trend. Jakmile překročíte určitou hranici, jako by se s vámi přestalo počítat. To byste nevěřili, jak takový diktát dokáže pobláznit i děti. Slyšela jsem už povzdechnutí o stáří od dívenek kolem patnácti. Ale i ty dnes vesele jásají od samého rána.
Dneska je prostě možné skoro všechno. Ne, že bych si stěžovala. Nemám v podstatě nač, navíc loňský rok byl díky Odnikud nikam poměrně úspěšný. Jenom si myslím, jestli by se neměl tolerovat běžný chod času, aby se učinilo zadost tradičnímu zařazení času mezi pohyblivé veličiny.
Pokud by z toho ale někdo dovozoval, že původní vnímání času a oslav se ze života vytrácí všeobecně, neměl by pravdu. Někdy je to totiž přímo na místě. Například rodinná výročí, prázdniny nebo třeba jen dosažení nějaké mety.
Někteří z nás k tomu mají tendenci. Vytvářejí slavnostní okamžiky, kdy stojí za to sejít se přáteli, popít, zavzpomínat.
Jenže to není případ posledního dne v roce. Tam nevidím důvod k nějakému jásotu. Prostě nemám Silvestr ráda. Ne, že bych ho přímo nenáviděla nebo ho provokativně slavila třeba v červenci. Na to jsem příliš konzervativní. Dělám to docela nenásilně, vyhýbám se slavení. Poslouchám rádio, čtu knihu a k tomu zhltnu nějaký ten chlebíček. A jak jsem psala někdy v týdnu, počkám si na půlnoční sklenku sektu.
V zásadě tedy dnešek registruji. Akorát, že nejásám. Když pak na Nový rok vstávám s jasnou hlavou a klidným žaludkem, pak teprve mám důvod k radosti. Na rozdíl od ostatních…