Tak mě už delší dobu napadá, že někteří z nás jsme tak nějak slepě důvěřiví ke svému osudu a v podstatě v celku bezdůvodně optimističtí. Když se našemu bližnímu stane něco tragického, v duchu se nám, ať už vědomě nebo nevědomě, trochu ulevilo, že se to nestalo nám. A rádi zapomínáme, že již zítra je nový den, kdy se to stát může. Podvědomě nevěříme, že zítra může tiknout ta naše osudová vteřina, která symbolicky (i prakticky) obrací celý dosavadní život úplně naruby. Co tedy máme udělat? Nic neobvyklého. Jenom si uvědomit, že není vyloučeno, že zítra něco hrozivého potká i nás. A nepodceňovat přítomnost. K podobné úvaze mě vede mezisváteční rozpoložení. Vím, kolik smutných událostí se během roku přihodilo, některé dokonce i o Vánocích. Mnohdy jde o skutečné tragédie, některé jsme sdíleli i zde, na blogu. Sice se mnozí snaží postiženým nějak pomoci, ať už slovem nebo skutkem, ale skutečně pochopit znamená jen prožít. Nechci tím nikterak snižovat empatii a ochotu pomáhat, jen mě napadla kacířská myšlenka, jestli si někdy svoji vstřícností či ochotou pomoci netišíme svou (zcela jistě podvědomou) radost z toho, že podobná tragédie nepostihla zrovna nás. Anebo naopak. Možná si moc dobře uvědomujeme, že se velmi snadno můžeme ocitnout na druhé straně. A tak se k těm, co nás předešli, chováme tak, jak bychom chtěli, aby se budoucnu oni chovali k nám. Podáváme pomocnou ruku s dobře tajenou vírou, že by se někdy nějaká pomocná ruka našla i pro nás. Vyrovnáváme handicapy osudu. A pak se snažíme. Takový je život. Asi to zní příliš cynicky a to určitě nebylo mým záměrem. Chtěla jsem asi jenom říci, že kdo neprožil, asi nemůže úplně pochopit, a že přílišná snaha pomoci může někdy i obtěžovat. Že je to o citu a o vnímavosti, a že pokud pomáháme jen pod tlakem vánoční atmosféry, že jde asi víc o gesto než o skutečnou potřebu. Ale jak praví moudra našich předků, nemusí pršet, stačí, když jen kape. A tak bych si přála, aby kapalo i v celém příštím roce. Takové ty kapičky štěstí, bez nutnosti řešit dilema, jak se postavit nastalému neštěstí.
(Navíc mě úplně paralyzuje fakt, že tento text jsem si připravila včera, pak jsem otevřela blog a zůstala jsem štronzo. To prostě nešlo napsat. Pohrávám si tady se smutnými myšlenkami a doufám, že je už opravdu vybráno, že si ten devátý rok vybral vše na řadu let dopředu, a že snad bude zase trochu lépe.)
Výborně napsáno. A nejlepší je, když lidi začnou utěšovat ve stylu: Jéje, mě taky... (a dodají svůj zážitek). Četl jsem, že právě takovému druhu utěšování se máme vyhnout.
OdpovědětVymazatAno, ať v příštím roce kape už jen štěstí... Já vím, že nejde být stále šťastný, to by pak člověk ani nevěděl, že to štěstí právě prožívá, ale letos bylo tolik neštěstí a všeho špatného, že to ten rok 2010 musí trošku vyvážit...
OdpovědětVymazatV těchto dnech mi stále přichází na mysl tento citát:
" Nikdy neříkej, že to, co jsi právě překonala, bylo největší a nejtěžší překážkou, protože nikdy nemůžeš vědět, co tě v životě čeká." Steve Mc Queen
A tak si můžeme přát, ať nás čeká jen to dobré...
Milá Jitko,
OdpovědětVymazatmoc pěkně jste to napsala a hlavně jste vystihla to co se mi chaoticky pořád honí hlavou, ale neumím to popsat.
Já patřím k těm, kteří když něco podobného vidí, čtou nebo slyší tak začne v myšlenkách šílet kdy budeme na řadě my.
Pravda je taková, že dokud člověk není v takovém kontaktu se světem s lidmi z druhé strany republiky nebo dokonce světa, tak se mu nedostane tolika smutných zpráv... Ale neumím a nechci se uzavírat před takovými zprávami. Já myslím, že ani milion dobrých skutků a krásných věcí které bychom udělali čas nevrátí a já jediné co mohu popřát zdrceným rodičům je hodně síly...
Tohle prostě člověka vždycky položí. Přemýšlím o tom co jsem si psala s Marci, co jsem četla u Niki a nevěděly jsme, že za měsíc, zítra...
milá jitko..asi máš pravdu v tom..že i ten nejhodnější z nás si oddychne , někde v duchu a nikdy by to nepřiznal..že to není o něm...je to asi lidské...a souhlasím s tebou, že pochopit znamená prožít..a tolerance je to..nesnižovat prožívání toho druhého..co pro jednoho je tragédiíí, pro druhého být nemusí a opačně..dávno už nsoudím a tak bych nepsala komukoli, že vím, jak mu je..Já to totiž nevím..můžu jen soucítit, ale vědět nemůžu...
OdpovědětVymazatděkuju
OdpovědětVymazat