Muška jenom zlatá

  Nedávno se mě někdo zeptal, jestli jsem šťastná. Přivedlo mě to do rozpaků. Ne snad, že bych se cítila nešťastná, ale definovat, zda jsem šťastná právě teď, jsem si netroufla. Nemám tu otázku vyřešenou.

Zkusila jsem se tedy zamyslit. Říci, že jsem nešťastná, by znamenalo devalvovat skutečné neštěstí a trápení, což rozhodně nemíním. Prohlásit, že jsem šťastná, mi přijde nabubřelé a rouhačské. Určitě by se vzápětí přihodilo něco děsivého a to nehodlám připustit. Kromě toho vlastně ani nevím, jak to skutečné štěstí vypadá.
Můžu vůbec s klidným svědomím prohlásit, že jsem šťastná, když propadám pravidelným depresím?
Deprese a štěstí nejdou moc dohromady. Někdy se mluví o nedostatku hormonu štěstí. Wikipedie definuje endorfiny a serotonin. Jiné encyklopedie upozorňují, že nedostatek serotoninu je nutno léčit medikamenty. Zdálo by se tedy, že štěstí lze získat na předpis.
Vzpomínala jsem, co všechno mi kdy byl lékař ochoten předepsat, od projímadel až k ibalginu, ale serotonin jsem zatím v lékárně nekupovala. Moje deprese nejsou dostatečně hluboké. Zatím.
Musím tedy vystačit s endorfiny. Ty si lze vyrobit svépomocí. Například sportem, což je třeba pro mě dost drsná metoda. Jako lepší způsob se mi jeví masáže, ovšem nechat si vmasírovat pocit štěstí se poměrně dost prodraží. Obzvlášť teď na podzim.
Ostatně štěstí je poměrně zprofanovaný pojem. Přestože ho všichni hledáme, nikdy se neodvážíme
to svému okolí potvrdit. Co kdyby nás závistivci zase chtěli o naše pracně nabyté štěstí připravit? Zejména v naší zeměpisné šířce je to dost častý jev. Když se nad tím kdosi podivoval, dostalo se mu odpovědi: „Když umře moje koza, přeji si, aby sousedovi zemřely hned dvě.“ Taková typicky česká představa o štěstí.
Jelikož tuto ideu nesdílím, koukla jsem i na net,co se tam píše o štěstí. Prý si sedá i na vola, když se unaví. No to jsou vyhlídky. Jedno přísloví zase tvrdí, že kdo hledá štěstí, je jak pijan, který nemůže trefit domů, i když ví, kde bydlí. Na tom asi něco je. Když totiž začnete po štěstí pátrat či o něm přemýšlet, zjevně se vám ho nedostává. A když přijde tragédie, dojde nám, že jsme vlastně byli dosud až neskutečně šťastní, jen jsme o tom nevěděli. Jako že nevědomost je krásná. To sice není úplně teze, se kterou bych se stoprocentně ztotožnila, ale lepší, než že štěstí občas sedne i na vola.
Možná by štěstí nemuselo být tak moc konkretizované. Personifikace štěstí v podobě domu, luxusního vozu, dolarového konta či značkového oblečení není to pravé ořechové. Snad jen v podobě zdraví se dá mluvit o určitém ztotožnění. I když asi nejvýstižnější kromě staré české definice o mušce jenom zlaté je myšlenka Alberta Morávii, že štěstí je tím větší, čím méně si je člověk uvědomuje. Třeba ta nevinně myšlená otázka, jsem - li šťastná, byla dobře míněná záludnost. Já si to totiž neuvědomuji. Jen se nad tím zamýšlím a hledám odpověď. Jenže když ji dlouho nenacházím, propadám depresi. Prostě mi chybí serotonin.

Přeji vám, ať si své štěstí nemusíte uvědomovat. Ať prostě je:-)