Štěpáne, Štěpáne,

... co to neseš ve džbáně? Nesu, nesu koledu, upad sem s ní na ledu, psi se na mě sběhli, koledu mi snědli. Co mám, chudák dělati, musím jinou žebrati. Koledu mi dejte, jen se mi nesmějte!Koledu mi dali, přece se mi smáli…“ - uf, tak jsem si to vybavila a snad je to správně. Jako dítě jsem to moc nechápala, ale v hlavě mi to utkvělo evidentně natrvalo. Dnes je tedy Štěpána, vánoční návštěvy vrcholí, sváteční nálada kulminuje. Na koledu zjevně nikdo nevyrazí, některé zvyky se prostě nenávratně vytratily. Občas zalituji, že tady není žádné malé dítě, to jsou pak Vánoce o něčem úplně jiném. Kolem samí puberťáci, kteří se okázale nudí, a nic jim není svaté. Takové rozzářené batole, to je holt jiná káva. Nu, snad někdy příště. Je teplo, o Vánocích bílých si můžeme nechat jen zdát (minulou sobotu mínus dvacet, dnes deset nad nulou- zjevně žijeme v bláznivém zeměpisném pásmu, když globální oteplování neexistuje, jak tvrdí náš pan prezident), koledníci žádní a člověku se tak nijak do ničeho nechce. Dělám tedy hlouposti. Zkusili jste si, například, někdy udělat výlet do vlastní vánoční minulosti? Třeba tak, že dáte své paměti pokyn, aby vykreslila skutečně silné vánoční zážitky, které v ní uvízly? Pokusila jsem se o něco podobného dnes ráno, kdy jsem s pohledem na jarní atmosféru venku přemítala, zda už mám vstát či zda mohu ještě svátečně lenošit. Nejdříve mi vytanuly na mysli dětské zážitky, které ale splynuly v jeden nerozdělitelný pocit. Už nevím, jaké jsem dostala dárky, ale pamatuji si, které jsem nedostala. Jak jsem napjatě celé dětství toužila po nových lyžích, až jsem nakonec vyrostla a lyže si koupila sama. Další pocit téměř euforické radosti byl spojen s knížkou. Ne s konkrétní, ale s tím pocitem nové knihy, se kterou si mohu někam zalézt a číst a číst a číst. Bohužel, s postupujícími léty, jak se mi plnila knihovna, knižních dárků ubývá. Prý se všichni bojí, aby mi náhodou nedali knihu, kterou už mám. A tak to dopadlo jako s lyžemi. Knihy si většinu kupuji sama. Třetí vánoční vzpomínka byla spjata s návštěvou kostela, kam jsme jinak (neznabozi) vůbec nechodili. Chodilo se jen na jesličky. Jako úplně malá jsem si proto myslela, že farář je v kostele právě jen o Vánocích. Moje paměť ale kupodivu nevydávala signály, že by s pocitem Vánoc byla spojena sněhobílá přikrývka. Nejspíš proto, že si nepamatuji, jaké počasí bylo před měsícem, natož pak před rokem, nemluvě před lety. V ranním vybavování svátečních příjemností nebylo dokonce ani vánoční cukroví. Určitě i proto, že jsem se na jeho výrobě musela podílet osobně, a že pak vstoupit na váhu znamenalo minimálně měsíc hladovění. Nevybavila se mi také žádná tragédie ani konkrétní bolest. Není vyloučeno, že je to schopností paměti uchovávat si jen ty příjemné okamžiky. A vytěsnit ty smutné, protože vánoční neštěstí jako by bylo umocněno na druhou. Co nepříjemného se stane o Vánocích, jako by bolelo víc než během roku. Pragmaticky je to nesmysl, ale emočně to tak většinou máme nastavené. Pak díky za laskavou schopnost paměti, že snaživě ponechává pozitivním věcem početní převahu. Osobně si nemyslím, že všechny moje svátky (a že jich za ta léta bylo), proběhly v klidu a míru. Jen to dnešní štěpánské ráno to tak vyplavilo z podvědomí. Přeji podobnou pamětní amnézii všem. Je to moje koleda, koleda Štěpáne….