Síla přítomnosti

Svátky zmizely v propadlišti dějin a je tady důvěrně známý koloběh všedních dní. Tak zase za rok. Čeká nás sice ještě novoroční jásání, ale to už nebývá tak emočně vypjaté, jako Vánoce. Silvestra třeba v podstatě neslavím už léta, a nic se neděje. Ne, že bych ho úplně ignorovala, do půlnoci na sklenku sektu vždycky vydržím, ale žádné monstrózní slavice rozhodně neprovozuji. Loni jsem třeba byla v divadle, to bylo hezké zakončení roku. Letos se mi nepovedlo včas sehnat lístky, je beznadějně vyprodáno už dlouho dopředu. Tím pádem se letošní Silvestr nebude ničím vymykat. Ale to je až ve čtvrtek, tedy v budoucnu. Žít se má přítomností. Nestuduji podrobně moudré knihy psychologů a chytré články ve vědecko-populárních časopisech, ale přesto už jsem pochopila, že život „až jednou“, nemá cenu. Jestliže si nedovedu užít současný okamžik, je zřejmé, že něco dělám špatně. Přitom nejde o moji primárně vrozenou vlastnost, je to věc, kterou se musím dlouho a složitě učit. Naštěstí to není jako s hudebním sluchem, který bohužel také postrádám. Ten se ovšem pílí natrénovat nedá. Přesto i s uměním carpe diem hodně bojuji. Dneska je mi ale už trochu víc jasné, proč to tak mám. Jde zjevně o pozůstatek z dětství, kdy nám vtloukali do hlavy, že máme myslet na budoucnost. Myslím, že to určitě nemysleli nikterak zle, jenomže generace mých rodičů byla těsně poválečná. Maminka prý ještě v době své školní docházky pořád očekávala nějakou válku a s ní spojenou bídu. Nevím, jestli to promítala i do mé výchovy, ale faktem je, že pořád očekávám ničím nedefinovatelnou hrůzu. To proto, dočítám se s mírným zděšením, že se neumím radovat z právě prožívaných okamžiků. Ráda bych uměla carpe diem alespoň na stará kolena, ale jak? Hodně se snažím. Dnešní den třeba beru jako hezké pondělí, nikterak si nepředstavuji, co děsivého bude dejme tomu za týden, až zase půjdu do práce. Stačí, když si na něm vždycky najdu něco pěkného, prožiju ten den, jako by měl být poslední a nebudu se zbytečně nervovat neovlivnitelnou budoucností. Jestli to ale dobře chápu, nesmím to dělat polovičatě. To přesvědčení o síle okamžiku by mělo vycházet z hloubi duše a člověk by neměl ve svém urputném snažení ani na chvíli polevit. To krapet budí moje obavy. Jestliže si od toho optimismu nebudu moci ani na chvíli odpočinout, mohlo by si moje okolí myslet, že jsem se přinejmenším zbláznila. Příliš mnoho optimismu určitě škodí:-)Jednou se ale budu muset rozhodnout, protože jak jednou nemáte v těchto věcech jasno, dostáváte se na tenkou hranu vlastní schizofrenie. Jednou tak a pak zase onak, to je prostě na mašli. V mnoha chytrých textech jsem se dozvěděla, že nedostatek optimismu dělá z lidí ztroskotance, marody, neurotiky a také třeba politiky. To by mi tak na stará kolena ještě chybělo. Takže se preventivně kochám dvacátým osmým prosincem, navštívila jsem kulturní centrum, kde jsem obdržela (optimistické) statistiky ohledně prodeje mojí knihy, dlouze se prošla se Zachariášem, a den končím s knihou a becherovkou. Pěkné všední pondělí.

………………….. Jenže co bude dál…..?:-)