V mém obličeji se odjakživa dalo číst jako v otevřené knize, zejména v okamžicích nesouladu.
Zřejmě proto nevynikám v diplomatickém vyjednávání. Ne snad, že bych byla ctitelem zásady co na srdci to na jazyku, snažím se svůj verbální projev filtrovat. A většinou se mi to daří. Nicméně v okamžicích, kdy mě prozradí nekontrolovatelný škleb, je veškerá námaha s řazením slov zbytečná.
Naivně jsem se domnívala, že s přibývajícími roky bude moje mimika zvladatelnější a časem nikdo nepozná, co si ve skutečnosti doopravdy myslím. Jednu chvíli to vypadalo docela nadějně. To když mi po zánětu trojklaného nervu zatuhly obličejové svaly a já vystupovala na veřejnosti coby sfinga. Tehdy ovšem do procesu vstoupilo naše vyspělé zdravotnictví a po několika měsících jsem byla zdravá jako rybička. Ovšem šklebící se stejně jako dřív.
Moje naděje začínala postupně blednout. Když došlo například na diskusi s nadřízenými, nebyla jsem schopna potlačit křečovitý třas kolem semknutých rtů. A neumím to pořád. Vždycky si totiž myslím, že věci se mají pojmenovat skutečným jménem a ne desítkami nic neříkajících frází. Jenže za pravdu upálili už Husa, a od té doby je u nás pravdomluvnost trochu rizikový obor. S tím se mi těžko smiřuje, protože je nepochybné, že lepší už to nebude.
Zkoušela jsem obličejovou gymnastiku před zrcadlem, ale pořád mi to nějak nejde. Když cítím, že se věci ubírají jinou cestu než by měly, hned začnu uvolňovat koutky. Ale potom se silou vůli přinutím k neutrálnímu výrazu. Nejspíš pak evokuji bolest zubů, protože se každý zeptá, co mi je.
Mám tedy pokaždé říci, co si myslím? To přece není vždycky možné. Ani já netoužím být denně zahrnována čísi syrovou pravdou.
Dobrat se zkrocené mimiky mi prostě nejde. A to se snažím. Dobře totiž vím, že výraz mluví v podstatě za vás. Co kdyby někdo uměl moje zkrabacené vrásky přesně dešifrovat?
Bývaly doby, kdy se za názor popravovalo. Dneska si můžete říkat, co chcete, ale musíte se k tomu umět náležitě tvářit.
Podle mých zkušeností to také hned tak někdo neumí. Snad jen politici se tváří pořád stejně (blbě)
Přitom vůbec nezáleží na profesi. Vědí to i učitelky, dokonce by se dalo říci, že jsou v tom ještě zběhlejší než ostatní.
Už mě i napadlo, jestli nejde o určitý nový druh diktatury či tyranie. Tvářit se americky keep smiling a ukrýt svoje emoce. A s nimi i názor.
Jenomže, a v tom je právě moje potíž, názor je pro mě zásadní. Když o tom začnu přemýšlet víc, zase se šklebím a všichni se ptají, co mi je.
Dneska jsem to alespoň mohla svádět na boj s rýmou. Zdá se, že nad virózou úspěšně vítězím a jako trofej mi zůstává jen pěkně zarudlý nos. Což se v mém neumělém poker face velmi pěkně vyjímá. A dokonale to maskuje můj případný nesouhlas. Nu, všechno zlé je pro něco dobré.
Žádné komentáře:
Okomentovat