Chyba

 Chyba by neměla být traumatem. Nebo cílem písemky. Chybami se člověk učí, neměl by se jimi

 stresovat. Hodně stresovat tedy, protože trochu motivačního stresu rozhodně neuškodí.

    A ačkoliv je práce s chybou aktuální módní trend ve školství, aby se díky chybám děti posouvaly, aby se jich nebály, nejsem si úplně jistá, že tomu tak je. 

Ono to mnohdy nefunguje ani mezi dospělými, za chybu se prostě trestá. Někdy, pravda, jen někdo. Někomu se chyba velkoryse promíjí, jinému se pořád otlouká o hlavu. Ale to je dospělácký problém, neměl by se tak úplně týkat dětí. 

Jenže děti kopírují svět dospělých. Vnímají chyby.

Většinou jim překvapivě úplně nekonvenuje současný módní systém pochval za všechno, vnímají, že dostat pochvalu za cokoliv není asi úplně v pořádku, ale je to výhodné, tak proč se tomu bránit...? 

Chybovat je prostě lidské, mělo by se s tím umět pracovat. Moc nám to ale nejde. Chyby bývají pranýřované a snadno se na ně poukazuje. Dobře se to známkuje, bez chyby jednička, jedna chyba dvojka atd. To už sice moc nefrčí, ale pořád to funguje. 

   Onehdy jsem opravovala testy na dějepisné soutěži. O pravopis tam rozhodně nešlo, přesto mě občas přepadaly mdloby. Jeden by někdy nevěřil, co všechno lze napsat.

Nicméně, cílem byla historie, tak na pravopisné chyby jsem nesměla hledět. Navzdory tomu, že s tím moc nesouzním, respektuji to a připojuji se tím k pedagogickému jásání typu:

„buďme rádi, že mají zájem a o něco se snaží.“ 

Chyby v pravopise jsem nehledala. Cíleně tedy, skákaly na mě bez mého svolení:-). Shoda přísudku s podmětem už dávno nikoho netrápí, nefungují ani vyjmenovaná slova, o stylistice ani nemluvím. 

A tak si při opravování dějepisných textů tiše trpím.

Když jsem ale v jedné krátké odpovědi napočítala si šest chyb, podělila jsem se o poznatek s ostatními. Odpovědí mi bylo pokrčení ramen, tak to prostě je. A ve finále kolegové našli ještě další chybku, kterou jsem přehlédla, tečku nad j. Nebyla.

Ti služebně starší se poté přiznali, že pamatují doby, kdy dávali za takovou chybu zhoršenou známku. Já jako kantorka už ne, neměla jsem odvahu, ale jako dítě jsem to zažila. Dokonce

 i v té podobě, že to v jinak bezchybném textu znamenalo dvojku z diktátu. 

  Dnes by si tedy na to nikdo nedovolil ani upozornit, natož to nějak klasifikovat. Tečky se prostě nepíší. Často ani na konci věty.  Nebo jen tehdy, když si někdo vzpomene. Nějaká tečka na j nebo nad i přeci nemůže o ničem rozhodovat...?

  Rozhodovat určitě ne, ale může být určitým symbolem. Symbolem chyby, se kterou se dá pracovat. Symbolem ukončené řeči. Symbolem i určité pečlivosti, je dobré doplnit nad své j i tečku… 

Na druhou stranu, i bez tečky nad j lze samozřejmě dobře zvládat historii (i jiné obory). Podstatné je, jak se svojí chybovostí pracuji, zda se chybou opravdu poučím nebo zda si zvyknu, že nad chybami se zavírají oči, abych se z toho nestresovala a neměla trauma z toho, že dělám chyby. Zda chyby beru jako zkušenost či zda se na ně vymlouvám. Zda je chyba motivací mi něco vysvětlit či zda se stane onou příslovečnou holí na bití psa....

  Proto chybu vítám a používám. Nedehonestuji.  Ale ani za ni nechválím. Mluvíme o ní. Je potřebná. 

Pořád k jejímu označení používám červenou propisku. Aby byla vidět, ne aby byla zaměnitelná s okolím. Aby se s ní dalo pracovat. 

Ale neberu ji jako fatální. Žádnou. 

Tedy tu ve školním prostředí. 

Protože v životě je to pak trochu jinak a některé chyby opravdu mohou být osudové.

A škola je tréninkové prostředí. Abychom si spoustu věcí mohli vyzkoušet a debatovat, zda je to nutné či nikoliv. Zda je to chyba osudová či jenom z nepozornosti. Uměli s ní pracovat. 

V životě to pak budeme mít snazší. Možná tedy J.

Ale je potřeba vědět, že když se pak žije naostro, tak ta tečka (nad j i jinde) může mít hodně velký význam. Celek tvoří detaily. A některá chyba může být osudová a nevratná. I zapomenutá tečka.

   Proto je asi dobré se na to připravit a umět s chybou pracovat. Netvářit se, že je všechno v pořádku, či dokonce za chybu chválit. Nebát se svých chyb a poučit se z nich. 

Navzdory tomu, že to zní tak jednoduše, je to jedna z nejdůležitějších a nejtěžších věcí, kterou bychom se měli naučit a ze školy si  měli nést do života.

Jak vnímáte chyby vy?