Není mým cílem rozebírat Moliera, byť od uvedení jeho stejnojmenné hry uplyne letos 350 let a tudíž se nějaký oslavný text docela nabízí. Já jsem si ale jen vypůjčila název slavné hry k zamyšlení nad nemocností studentů a vůbec, nad naším přístupem k tomu, jak být nemocní.
Roli nehraje ani fakt, že Moliére se ve své hře opírá do hypochondra. Nemám totiž na mysli hypochondrii jako takovou, která je spíš problémem dospělých než dětí. Dětí většinou marodí proto, že jsou opravdu nemocné.
No, někdy se jim také nechce do školy, ale to se většinou diagnostikuje jako ulejvání, filmování či stres, který nechci nikterak zlehčovat a nebudu se mu proto v textu věnovat. Meritem dnešní dumky je klasická nemocnost, která se ve školách v posledních týdnech šíří jako lavina. Oslabená imunita, kterou aktivně přidusily roušky a izolace, dělá své. Děti odpadají jeden po druhém. V některých třídách se pohybuje sotva pětina celkového počtu.
Ale je leden, tak mnozí hrdinně do školy chodí, protože si chtějí či musí napsat písemku.
Je to samozřejmě za plné podpory rodičů, často dítě přivezou na jednu či dvě hodiny, aby si něco napsalo a pak šlo domů dál marodit.
Je to zjevně odraz
toho, že ani dospělí často nemarodí, nemoc přecházejí a chodí do práce
s rýmou, kašlem, horečkou… Protože prostě musí.
Být nemocní tedy moc neumíme.
Nelze přeci ani podat
plnohodnotný výkon? Když jsem nemocný, nemohu smysluplně dumat nad rovnicemi
ani porovnávat literární žánry. Nemusím to dělat. Prostě by to mělo počkat, až
budu zcela zdráv a v kondici.
Nevím, možná to vidím jen ve svém okolí, jinde to může být
jinak, ale vnímám to jako problém.
Víc nás dospělých, protože my určujeme, jak svět děti
vnímají. A jelikož je trendem nemoci přecházet, přecházejí je i děti.
Myslela jsem, že covid tohle změní, ale zjevně se nezměnilo
nic. Stále chybí ona odpovědnost ke svému tělu. Svému zdraví A k okolí.
A tak pořád chodí
prskající děti do školy, nemocní lidé do práce a přesvědčují sami sebe, že je
to tak dobře, protože oni opravdu musí tu písemku napsat, ten papír šéfovi
odevzdat….
Někde je to chybně nastavené z obou stran, dítě přijde
do školy po nemoci a bum, hned dostane test či je zkoušené. Pak asi není divu,
že jsou ve stresu a snaží se dopsat, co se dá. Ale řekla bych, že vyhrává
tolerance a pochopení, že kantoři chápou, že když je dítě opravdu nemocné, učit
se moc nemůže a písemka hned po angíně opravdu není to pravé ořechové. Přesto
to tak některé děti mají, prostě si to musí ve škole odbýt, navzdory tomu, že z nosu
jim teče a večer měli teplotu. Bojí se být nemocné, že to nedoženou. Kladu si
otázku, kde je chyba? Na straně školy? Systému, který často nutí do stejné
situace i dospělé a ti jsou, jak známo, předobrazem pro dětské jednání?
Nebo, jak to vidíte vy? Umíte být nemocní?
P. S. Mluvím samozřejmě o běžných virózách či angínách,
maximálně tak o chřipceJ
Žádné komentáře:
Okomentovat