Už třicet let jsme bez bratrů Slováků. Každý na svém a za své.
Ze sourozenců, patrně tedy nevlastních, se stali přátelé. Podle všeho velmi dobří.
Od ledna třiadevadesátého roku existujeme jako samostatná země. Je asi načase, aby nějaký nový Victor Hugo napsal Devadesát tři II. Původní román slavného francouzského romanopisce mapuje Velkou francouzskou revoluci, o které se předchozí generace učily jako o buržoazní. Dnes už je jen Velká, stejně jako velké výročí vzniku naší současné republiky. Už třicet let od bouřlivého silvestra na Václavském náměstí, kde se, mnozí se slzami v očích, loučili s Československem.
Od té doby se změnilo mnohé. Se Slováky máme údajně nejlepší vztahy v historii. Oni mají euro a první prezidentku, my platíme korunou a vstupujeme do nového roku bez primátora, protože se na něm zvolení zastupitelé neumí domluvit.
Máme plno slovenských herců a hereček v českých filmech, naše nejmladší generace ale většinou slovenštině moc nerozumí. Je to pro ně cizí jazyk.
Jezdíme do Tater jako do zahraničních hor, zatímco Slováci přicházejí
k nám na Karlovu univerzitu v rámci programu Erasmus, který umožňuje
studium v cizině.
Připomínali jsme si výročí ve škole a pátrali jsme po tom, co vlastně ze Slovenska, jeho historie či současnosti známe? Nu, a po pravdě, moc toho nebylo. Schválně, sami si zkuste, na první dobrou, z hlavy: třeba po pěti: pět historických událostí, pět historických osobností, pět velkých měst, pět sportovců, pět řek, pět politiků ( prezidentku tedy umí všichni:-)) pět spisovatelů.... atd. Zdálo by se, že my starší budeme ve výhodě, ale když jsem " zkoušela" ve sborovně, moc viditelné to nebylo.
Stejně neslavně jsem dopadli se slovenštinou. Napříč generacemi:-)
U nás je víc nostalgie, dětem je rozdělení úplně ukradený, berou Slováky jako běžný národ, nijak výrazně emotivněji než jiné je nevnímají. Ale mají je rádi a myslí si, že i slovenštině rozumí, byť mluvit by si asi netroufli.
To je jen stručná komparace, která není cílem krátkého zamyšlení nad kulatým výročím. Cílem je právě jen připomenutí sametového rozvodu.
A zamyšlení nad naší třicetiletou českou cestou.
Je naše cesta cíl? Známe
vůbec náš cíl? Jsme Česko nebo Česká republika?
Zdá se mi, že sami nevíme, byť původně totálně
dehonestovaný název Česko se myslím hodně ujal. Oficiálně jsme ale Česká
republika. S třicetiletou ústavou, která byla schválena v prosinci.
Ve třiceti máte být
sebevědomě dospělí, neměl by vás nikdo ohýbat podle sebe, tak snad se to i té
naší ústavě začne dařit. Stejně jako celému Česku.
Třicet let je v životě
člověka první jubileum, kdy si začíná přiznávat, že je dospělý. Někteří dokonce
mají pocit, že začínají trochu stárnout. Vždyť už i slavný Lennon hlásal, že se
nemá věřit nikomu nad třicet.
České republice ale věřit
chci.
Vnímám to tak, že třicet
let znamená dospělost a od toho okamžiku přichází nadstavba v podobě
zkušenosti a moudrosti.
Pokud s tímto mottem vstupujeme do třiadvacátého roku, který je zároveň třicátým rokem existence Česka, pak asi vstupujeme pravou.
A to byla i pro Štěpána z legendárních
Básníků ta stěžejní maminkovská moudrost: Pravou, Štěpánku, vykroč pravou…“
Tak vykročme, do toho
třiadvacátého…
S úsměvem, nadějí,
odvahou… A pravou…
Žádné komentáře:
Okomentovat