Časy se mění...

 

   Vždycky, když slyším sugestivní píseň Marty Kubišové, že Časy se mění, vybaví se mi dávné Ovidiovo: čas plyne a tichými roky stárneme, což jsem kdysi za studií uměla i latinsky, ale časy se mění, tak si nyní, asi tím stářím, na tu latinu už z hlavy nevzpomenu. Naskočí mi jen klasické tempora … a něco, prostě časy se opravdu mění.

    Vzpomenu si třeba na dobu minulého režimu, kdy to vypadalo s Husákem na věčné časy, mediálním prostorem zněla českoslovenština ( tu tedy lze zachytit i dnes, v modifikované podobě), rodily se Husákovy děti, vzniklo Husákovo ticho, disidenti se snažili si s Husákem nejen dopisovat, ale hlavně se proti němu vymezit. Zdálo se tehdy, že jeho mandát nikdy snad ani neskončí, ostatně je to druhý nejdéle sloužící prezident. Dokonce i slavné divadlo Husa na provázku se muselo přejmenovat, aby ho lidé vtipně nepřejmenovávali na Husák na provázku.

   A zatímco tehdy byl Husák poměrně nepřehlédnutelnou postavou v povědomí národa, dneska je tomu jinak. Ne snad, že bych v tomto případě truchlila po dávných časech, to vůbec ne, jen mi to přišlo dobré do tématu, že časy se mění.  Nic není na věčné časy, díky Bohu. Když jsem se totiž onehdy ptala studentů, kdo je Husák, zavládlo velmi  hluboké ticho, takřka takové novodobé neoHusákovo ticho.

Pak se odněkud nesměle vynořila myšlenka o Husákových dětech, která ovšem vedla k domněnce, že šlo o nějakého nadsamce, který měl hodně dětí.

Když jsem tuto variantu zamítla, ticho pokračovalo.

Až po dlouhé době se nesměle ozvala jedna dívenka s nejistým dotazem:

„A nebyl to náhodou nějaký prezident?!“

Bingo.

Dobrali jsme se výsledku a mohli jsme diskutovat.

   Časy se prostě mění. Stačí málo a všechno je jinak. Politici, umělci, kultura, sexualita či vyjadřování. V politice je to viditelné poměrně hodně. A tím nemyslím jen poslední desetiletí. Napříč dějinami, nemohu zapřít srdce historika.

Bývaly doby, kdy byl normou absolutismus a nikdo se nad ním moc nepozastavoval.

I otrokářství bývalo ve své době vnímáno jako samozřejmost.

 Myšlení egyptských faraonů, které bylo přijatelné po mnoho staletí, by dnes neoslovilo ani zaryté extremisty.

Asi i osvícený Josef II., který se prohlašoval za služebníka státu, by docela žasl a koukal s očima navrch hlavy.

Někdy je prostě fakt, že časy se mění, opravdu ku prospěchu věci.

Jen na to musí být lidé připraveni.

Což jde v kladném duchu, když se všechno mění k lepšímu.

   Pokud jsou ale časy měněny za horší, je to náročnější. Když najednou přicházejí horší doby, je těžké si na změny zvyknout a vnímat je jako pokrok.

Ostatně, po první republice se časy také změnily a rozhodně to nebyla změna k lepšímu.

   Někteří zarytí pesimisté hlásají, že každá změna je k horšímu.

Někdy s tím také souzním, možná proto, že optimismus nemám úplně vrozený.

    Myslím, že čas poměrně překotných změn prožíváme právě nyní. Zda jsou směrem k lepšímu či horšímu, si většinou interpretujeme podle své vlastní stávající situace.

Je ale zajímavé zažívat fakt, že časy se mění, na vlastní kůži. Jen je dobré si to uvědomit

 a nějak to vstřebat, protože s časem se pojí i další latinské přísloví a totiž, že tempus fugit, čili čas běží. A zadrhnutím v nějaké fázi, nepřijetím změny, může nastat situace, že ten čas už prostě nedohoníme. Nebo naopak předběhneme, takže můžeme akcentovat další pradávné pořekadlo, a totiž, že festina lente, tedy pospíchej pomalu…

    Je tu samozřejmě jedno nebezpečí, že jak jednou začnete ostře vnímat všechny změny kolem sebe, může se stát, že jste označen za zpátečníka. Nebo za starce. Časem totiž nabydete dojmu, že se mění úplně všechno, co si pamatujete.

   Z toho plyne, že akceptování toho, že casy se mění, nemusí být  vždycky bez rizika.

A že je dobré umět rozlišovat, která změna je ku prospěchu a která k horšímu.

   To už se ale do toho zamotávám, protože prostě časy se mění a stručnost se někam časem vytratilaJ