Není horší pocit pro učitele, nebo alespoň já to tak mám, když učíte, snažíte se a děti to nebaví. Učím dějepis, takže se mi to stává. Vidím ty otrávené obličeje, oči bez jiskry a zájmu…Apatické ticho. Na první dobrou jsou hodní, plní pokyny, ale není tam nic víc. Je tedy pro mě vždycky lepší, kdy jsou živí, diskutují, vykřikují, pracují. Ve třídě je hluk, není snadné je ukočírovat, ale je to živé. Když tam panuje mrtvé ticho, zemřela nejen spolupráce, ale i jakýkoliv efekt. Hledám tedy chybu u sebe, nabízím spolupráci, aktivity dle jejich zájmu. Přehodím míč na jejich stranu hřiště, dám jim prostor, ať se hraje podle jejich pravidel. A když narazím i tady, je to zlé. Protože nechtějí vůbec nic. Jen nadiktovat nějaká fakta, ty se celkem ochotně naučí a budou za jejich interpretaci vyžadovat jedničku, ale nic víc. Volba pracovní aktivity, úplně volná, by znamenala, že se ponoří do hlubin svého mobilního telefonu. Ani povídat by si mezi sebou nechtěli, prostě by se zapíchli do displaye a apatické ticho ve třídě by se změnilo v ticho hrobové. Takže nějaká korekce asi musí být. Jenže pak pokračuje ona přehlídka nezájmu. Ochoty udělat všechno, co řeknu, ale bez vlastní invence. Napíšu, vypíšu, odpovím. Přemýšlet a vyhledávat souvislosti nebudu. Nebaví mě to. Nevím, co bych hledal.
Neříkám, že jde o běžný jev. Ale ani to není žádná fata
morgána. Stává se. Navíc, v poslední době stále častěji. Pravda, některé
třídní kolektivy to vůbec neznají, jsou jinak nastavené. Někde to bývalo
vždycky, je to často o tom, jak se děti sejdou a jaký je jejich vztah k poznávání. Do některé třídy také jdu učit dost
neochotně, zatímco jinam se doslova těším a baví mě jen o tom přemýšlet, jaké
to tam bude, co zase vymyslí, kam společně dojdeme. Tam, kde je to nebaví, to
nejde. Pořád je to na vás, být zábavný, vtáhnout je do děje, hledat. Jistě, to
je motivační, ale jen do určité míry. Když je aktivita jen na jedné straně,
brzy to vyšumí. To, že to je kolektivem, už asi taky tolik neplatí. Znávala
jsem to spíš jako raritu. Takovou variantu tříd, kde bývalo in nic nevědět. Ti dobří
byli takřka ostrakizováni. I s tím se špatně pracovalo, ale byla to výzva,
hledání cest. A někdy se i dařilo. Hromadný pasivní nezájem se také objevil,
ale ne tak často, jako nyní. I to je vlastně výzva, hledání cesty, ale většinou
v tomto případě skončím někde ve slepé uličce. Nejvíc mě šokuje, že
popisuji zkušenosti z gymnázia, kde by se určitý zájem o studium dal
předpokládat. Možná, že to má nějakou skrytou příčinu… covid, jiné zdroje
informací, jiné představy o vzdělávání, povinnostech či práci, mediální tlak,
který tvrdí, že nic znát vlastně netřeba, vše se dá najít, že školní znalosti
jsou v životě k ničemu… Nevím, příčinu jsem zatím neodhalila. Vidím,
že chtějí nějakým způsobem uspět, že na gymnáziu být chtějí, stojí hlavně o
dobré známky, slovní hodnocení je zas tak nebere… Jsou hodní, lze- li tak
definovat jejich pasivitu. Jen nechtějí nic samostatně dělat. Je to kolektivní,
vždy v celé třídě. A je to čím dál častější jev.
Jsem zvědavá, co bude, až takoví budou všichni…..
Ale je to oříšek, kde se to vzalo v takové míře? Co to
způsobuje?
Vede mě to k otázce, zda to někdo někde také vidí či
zda je to jen můj úhel pohledu? Co dělat, když je nic programově nebaví?
Všechny a pořádJ
Žádné komentáře:
Okomentovat