Třetího ledna si připomeneme výročí úmrtí Jaroslava Haška, který se zapsal do dějin literatury svým vojákem Švejkem. Stal se tedy čítankovým hrdinou a o těch se většinou nepochybuje. Švejk je navíc vnímaný jako národní poklad a na ty se nesahá. Zvlášť, když švejkování je u nás velmi rozšířeným sportem. Proto tak si v úvodu nového roku dovolíme trochu té nepopulární korektnosti. Osobně nemám moc ráda Švejka, byť jsem ho přečetla. Nebaví mě. Vnímám ho spíš jako takovou „mužskou“ literaturu, byť dělení na mužskou a ženskou literaturu se mi příčí, tak u něho to tak cítím. Švejkování nesnáším. A Haška beru jako geniálního autora, ale jako člověk se mi nelíbí. Třeba žít s ním jako s manželem, když před večeří oznámil, že si odskočí na jedno a vrátil se za tři dny? Nebo když si z Ruska přivezl druhou ženu a najednou z něho byl bigamista? Spolehlivostí a věrností tedy neoplýval, život s ním tedy určitě nebyl peříčko. Patrně měl v sobě ono charisma, které způsobuje, že lumpové podobného typu jsou pro ženy naprosto okouzlující. Stejně tak to asi měli i jeho kumpáni z mokré čtvrti, kteří na něho nedali dopustit. Jinak na něho ale hleděli legionáři, kteří s ním sloužili na ruské frontě. V čítankách se většinou píše, že přeběhl k legiím, byl hrdina. Ale ono to podle všeho asi bylo jinak. On na frontu odjel tak nějak na zapřenou, kdo ví, zda neutíkal před nějakými problémy nebo věřiteli. Byl nějakou dobu v ruském zajetí, pak se dostal do legií, bojoval i v bitvě u Zborova. I ve válce hodně psal, publikoval plno protibolševických textů, aby se nakonec dal s bolševiky dohromady. Patrně to bylo pro něho nějak výhodnější, přidat se k nim. Tudíž ho v závěru války můžeme najít v řadách Rudé armády. V Rusku pobývá až do roku 1920, byl zraněn, onemocněl, pak se oženil, zjevně se tedy v Rusku jeho život pohyboval v dramatické sinusoidě. Do vlasti se vrátil vlastně jako špeh nebo spíš předvoj strany. Měl zde budovat komunistickou stranu. Ovšem ani tady neprojevil extra spolehlivost ani oddanost věci, raději svůj život začal tam, kde před válkou skončil. Víno, ženy, zpěv. Ale už ho brzdila nemoc. Odstěhoval se do Lipnice, kde psal a tloustl. Ve finále pak už ani nepsal, ale Švejka, na kterém pracoval, jen diktoval. Nakonec ho ani nedokončil, nemoc byla silnější než on. 3. ledna před sto lety zemřel. Švejka pak dokončil Karel Vaněk, ale to asi skoro nikdo neví. Se Švejkem je navždy spojován Hašek. Geniální povídkář a satirik. Milovník psů, ale i vína a bohémského života. Nezodpovědný bonviván. Stopu v naší literatuře zanechal hlubokou. Připomínat si ho musíme. Protože dilema, zda kvalitní dílo je zárukou i stejné kvality občanské, už asi filozofové zčásti rozluštili. Není a nelze spojovat. I proto asi máme Haškovu Lipnici či studentskou divadelní přehlídku Jsem lepší než Švejk, ač už jsme sto let bez Jaroslava Haška
Žádné komentáře:
Okomentovat