Mobilní magie

 

   Mobilní telefon je tak nedílnou součástí dětské existence, že mnozí  jedinci vypadají, jako by s ním byli srostlí. Je jejich přirozenou součástí. Přitahuje jejich pozornost naprosto neovladatelně.

   Často potkávám maminky s kočárky, kde jejich batole kouká do displaye.

Je to určitě pohodlné. Dítě se zabaví. Stoprocentně. Zkuste mu dát knížku, hračku nebo si s ním povídat. Moc náročné a rodič sám by se musel odtrhnout od svého virtuálna.

Největší jistotou je mobil.

   Nechci se zamýšlet nad mobilem u malých dětí. Protože s tím naprosto nesouzním, byla bych jen ostře kritická.

   Chci dumat nad mobilem u dětí školou povinných. Neznám dítě, které by ve školním věku nemělo mobil. Naopak, už v raném školním věku si některé děti uvědomují svou závislost. Umí to pojmenovat.

Neumí s tím bojovat.

To ostatně je i problém dospělých. Neví si s tím rady.

   Co kupříkladu s telefony ve školách? Klasický příklad rozdílného přístupu. Někde zakazují, jinde vybírají a zamykají, další přehlížejí, jinde tolerují, někteří využívají….

Ukazuje se, že přístup k mobilní budoucnosti není vůbec jednoduchý, jak se na první pohled zdá.

Hned první bod pomyslného manuálu může přinášet nečekané problémy.

Zakázat nebo dokonce zabavit?

Zakazování se zdá nelogické v okamžiku, kdy se od mobilu neumí odtrhnout většina dospělých. Příklady snad táhnou, ne?

  Někteří neochotně uznávají, že to o příkladech je legitimní, byť poněkud nepříjemný, argument. Ale tím to většinou končí.

   Přicházejí ovšem další variace. Mohou s telefonem pracovat, vyhledávat, dobrá, ale když celou přestávku (někdy i při hodině) visí na nějaké hře, pak to asi není moc přínosné?

    Chtělo by to změnu, vyvolanou ale jejich vnitřní potřebou, jít se hýbat nebo si povídat reálně, nikoliv virtuálně. Změna ale není na pořadu dne. Bez dospělého příkladu a nějaké motivace to totiž nebude úplně jednoduché.

   Co pozoruji naprosto pregnantně, je velká ztráta soustředění. Každý rok je to viditelnější.  Děti nejsou schopny se déle soustředit. Jsou roztěkané. Skáčou z tématu na téma. Položí otázku a nevydrží čekat na odpověď, už mají potřebu špitat si se sousedem či dělat něco jiného. Začnou jedno téma a ani ho nedokončí, už skáčou na jiné. Ostatní mají zase svá témata, takže poslouchat toho jednoho spolužáka prostě nevydrží.

Je dost náročné udržet je v nějaké jednotné atmosféře, vydržet u něčeho delší dobu.

Vnímám to jako daň za tu jejich mobilní vyspělost. Umí s technikou od malička.

Ale sledují klipovitý svět. Krátká rychlá videa. Je jedno, zda s pointou nebo bez. Rychlá

a další a další a další.

    Dívat se na nějaký film, třeba ze „zlatých šedesátých“, pomalu plynoucí děj, to je pro ně naprosto nepřijatelné. Nevydrží to. Neudrží pozornost. Roztěkanost vládne třídou Naprostá..

Dá se to pochopit. Jejich mozek je atakován takovým množstvím impulsů, že zklidnit ho

 a věnovat pozornost jedné věci je šílené náročné. Neřku-li nemožné.

   Ostatně, něco podobného se děje i s dospělým světem, jen se nad tím tolik nepozastavujeme. Museli bychom totiž lkát sami nad sebou, což lze u dětí skrýt floskulí

 o tom, že to za našich mladých let nebylo.

No, nebylo, ale to neznamená, že je to všemocný argument. Jestli jsem něco opravdu dobře pochopila, tak fakt, že příklady opravdu táhnou.

A pokud je i tento fakt už dneska překonaný, pak vědomí, že vychováváme pro budoucnost, by snad pořád platit mělo?

  A mobilní technika bude pro jejich život nezbytná, měli bychom tedy spíš operovat s vizí, že je naučíme s tím pracovat. Aby to byl pro ně opravdu dobrý sluha, nikoliv zlý pán, jak se většinově jeví.

Ne, že by se to nikdo nepokoušel. Často čtu studie, které na rizika upozorňují a klady zvýrazňují.

Jenomže pak v parku narazím na devět z deseti kočárků, kde se děcko kouká do mobilu nebo tabletu. V MHD rovněž.

   Takže to ve finále vypadá na trochu marný hodnotový boj. Úplně se nehledá střední cesta. Buď jsme mobilní se vším všudy, nebo mobilní svět ignorujeme.

Děti to kopírují. Mají to těžší v tom, že ignorovat kupříkladu ve školním kolektivu mobil, stávají se rázem černou ovcí nebo bílou vránou. A s tím se v dětském věku těžko žije. Navíc, nikdo si s nimi nechce povídat, protože všichni visí na mobilu, tak jsou z kolektivu totálně vyčleněni.

   Tím se oklikou vracím k původní školní premise, zda mobily ve škole zakázat, tolerovat či využívat?

 Asi nejlepší metoda by byla, že když jsme ve škole, tak je učit, jak s tím nejlépe pracovat. 

Ovšem vzhledem k tomu, že naše školství stojí hlavně na švp, které tuto kategorii nezahrnuje, je to asi trochu hudba budoucnosti. Nebo dnešní forma utopie.

 A  tak to vlastně stojí jen na dospělém příkladu:-)