Řečnické otázky

Při sledování současných událostí, ze kterých je člověku permanentně úzko, mě napadá několik řečnických otázek. Jsou to otázky, na které nečekám odpověď hlavně proto, že asi neexistuje. 

Každopádně, já opravdu nechápu, proč tomu tak je..

   Nejvíc šílené je vraždění civilních obyvatel na Ukrajině. Dětí, žen, starých lidí, mužů, psů, jiných zvířat, prostě všech...

To, že nechápu, že to někdo dneska dělá, je asi můj problém, protože válka taková zvěrstva asi produkuje, ne nadarmo se vojákům mnohde říká zelené mozky, válečný svět vytahuje na světlo boží monstra, která v běžném životě buď vězníme nebo se jim máme šanci vyhnout. Ve válce ne. To tak prostě je, že ve válce mají pré ti zvrácení...

   Já ale hlavně nerozumím tomu, proč se svět nějak nespojí, aby ty děti a bezmocné lidi zachránil. 

Oni ví, že se to děje, vidí to, je to satelitně zdokumentované, ti mrtví tam jsou. A pořád se řeší, zda to Rusové přiznají nebo ne, že Rusové lžou, co když to udělal někdo jiný .. a plno dalších planých debat a mezi tím tam umírají další. 

V jednadvacátém století! Mučí je. Nebo umřou třeba žízní a hladem! 

 A západní politici se pořád nemohou shodnout na absolutním odříznutí Ruska, na likvidaci viníků, a hlavně, nijak se nepomáhá těm vražděným civilistům....

Možná se něco děje, co nevidíme. Vycházím z dostupných informací. A vidím zavražděné děti. Znásilněné ženy. Vojáky, co rabuji byty a posílají si domů ukradené televize a pračky. 

A mám pocit, že tam ty lidi nechal svět na pospas. 

Tak to bylo zděšení ze zahraničí. Nejvíc mě dojala západní reakce, která zakazuje vyslovit jméno Gagarina. V nějakém americkém oslavném ajfru ho zakázali. Taková trestná cenzura či co. Ale lidé v okupovaných městech pořád umírají. ..

A teď z domova:

Tady nechápu, že si na Hradě pořád mohou dělat co chtějí. Bez ohledu na nějakou ústavu či soud. Omilostním si koho chci, ani se tím netají nejvyšší hradní pán. Má kolem sebe lidi bez prověrky a dělá si co chce. A politická reprezentace čeká. Prý musíme vydržet do konce jeho volebního období. Takže vlastně stříhají  metr a nic se neděje...

Jsem přesvědčena, že kde je vůle je i cesta. Že kdyby se poslanci a senátoři nějak pochlapili, ponořili se do všech platných zákonů a pravidel, tak to jde. Jistě, čekat je jednodušší cesta. Co škody ale ještě může ( a bude) napácháno, to je další otázka bez odpovědi.