Někdy se mi stane, že někoho nesnáším. Nemám ho ráda, vadí mi. Aniž by mi on/ona něco udělal. Taková nějaká animozita, která vznikne bez příčiny. Jistě je to i z opačné strany, to je logické. Nicméně dnes je to o mých pocitech. Většinou to detekuji u známých lidí, které někde často vídám. Herci, zpěvačky, politici....Prostě mi vstupují do obýváku, nějak se s nimi vídám ( tedy jednostranně) a nějak mi vadí. Tak je vypnu, tady je to jednoduché. Mám jasnou možnost obrany, nevnímat je, vyhnout se jim.
Jenže už dávno přemýšlím o tom, že třeba ve škole je to stejně. Někomu člověk vstupuje do zorného pole, denně. A nějakým způsobem mu vadí. Dnes tedy chci uvažovat o té situaci, kdy je to bez příčiny. Ne o stavu, kdy nenávisti jdete naproti, pořád někoho otravujete, neřku-li šikanujete, pranýřujete atd. Tam je to vysvětlitelné.
Mě ale baví a zajímají věci nevysvětlitelné. Prostě vám někdo vadí, štve vás a vy nemáte šanci to vypnout. Prostě je to tak. To je pak situace...
Do divadla na neoblíbeného herce nepůjdu, film vypnu, ale co čeština s učitelkou, kterou nemůžu ani vidět? Nebo matika s tím týpkem, který mi tak leze na nervy? Tam to nemá řešení. A děti nemají obranu...
Nevím, jestli o tom někdy někdo takto přemýšlel, či existují studie na dané téma? Možná ano, pak jsme na tom jako Franklin a Prokop Diviš, objevujeme Ameriku nezávisle na sobě:-)
Jistě to mají i kantoři, nějaké dítě jim bezdůvodně leze na nervy. Nezlobí, neprudí, štve jen svojí existencí. ...
Tady ale nějaká volba je. Buď je pedagog fakt profík a neovlivní ho to. Nebo tam nebude učit, požádá o změnu třídy, prostě má nějakou šanci se tomu nesouladu vyhnout.
Dítě ovšem ne.
Nebo si snad někdo dovede představit, jak žák napochoduje do ředitelny a sofistikovaně vysvětluje, že s tou dějepisářkou prostě nemůže vyjít, že mu vadí, neřku-li leze na nervy, zda by tedy nemohl přejít do jiné skupiny? Jinými slovy, zda by tu dámu, která ho tak štve, nemohl vypnout?
Já si to tedy moc představit nedovedu, byť by mě taková situace dost zajímala. Co asi ředitel? Kde to děcko našlo tu odvahu? Jak se to bude řešit?
Děti to asi většinou neumí pojmenovat, brání se tím, že zlobí, z toho pak vzniknou další situace, které se řeší kázeňsky, pedagogicky, psychologicky a bůh ví jak ještě. A přitom někdy mohl být na počátku jen klasický lidský nesoulad, který jako dospělí už umíme eliminovat. Prostě se těm lidem vyhnu, nebavím se s nimi, nepatří do mé bubliny.
Ale když jsi k tomu odsouzen???
Nechci nic vyřešit, jen je to takové zamyšlení.
Možná vyprovokované nějakou televizí, kam zvou odborníky na všechno. A mě vytáčí jejich jazyková nekultura, lamdismus, šumlování, rrr, neschopnost pojmenovat myšlenku a ještě víc neschopnost myšlenku opustit.....
Taková šišlavost spojená s ráčkováním mě v televizi či v rozhlase dokáže vytočit doběla. A přitom je to asi odborník, jen neumí mluvit...
A tak ho vypnu. A vybudí mě to k přemýšlení, jak to asi mají děti. Vždyť kolik kantorů se také neumí vymáčknout...
Takže to vypnutí má nějaké pozitivní dopady.
Ale děti nás pořád ještě vypnout nemohou...
Ale zase se asi naučí vycházet se všemi, takže na všem špatném něco dobré...
Nu, už je to začarovaný kruh.
A jak to vidíte vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat