Poetický únor

Poezie se dnes moc nečte. Možná proto, že ji nikdo už tolik nerozumí, možná proto, že náš svět je natolik prozaický, že básně se v jeho každodennosti snadno ztratí. Současná kultura je bohatá a členitá, ale poezie se stala trochu popelkou. Přesněji řečeno, minoritním oborem. Přesto chci v únoru připomenut básnické výročí, sto let od narození Jana Skácela. Básníka tělem i duší, muže, který svou poezií formoval naše dětství, a který se bohužel nedožil listopadové změny poměrů. Číst Skácelovy básně je něha sama, vdechujete je jako čerstvý vzduch, okysličují vás, nabíjejí energií. Nemusíte znát literární teorii a vědět, co je jamb nebo trochej, stačí jeho verše vnímat, nechat je k sobě proniknout. To vše poezie Jana Skácela, který se narodil 7. 2. 1922,  dokonale uměla. Vtáhnout vás do víru emocí. Je to tedy kulatých sto let od narození toho moravského patriota, brněnského básníka, jehož poezie dokáže oslovit všechny vnímavé čtenáře. Skácel se narodil v učitelské rodině, sám ale za katedru nikdy nemířil. Na rozdíl do svých veršů, které do čítanek pronikly už dávno. On sám byl svým osudem předurčen psát spíš drsnou psychologickou prózu, protože v mládí si prošel totálním nasazením. Patřil k oněm ročníkům, které v podstatě celé odesílali na nucenou práci do Říše. Byl nasazen do Rakouska a rozhodně to nepatřilo k jeho životním zážitkům, na které by rád vzpomínal. Ale vrátil se, mohl znovu studovat, pracovat, psát. A stále poezii, žádná dramata či horory. Normalizace ho uvrhla do samizdatu. A publikovat v omezené míře mohl zase až v osmdesátých letech. Trochu vydával verše, trochu pracoval v divadle. A kdo ho má rád, jistě zná Modlitbu za vodu, kterou tak úchvatně zpívá Hradišťan. Na motivy jeho básně. Krátce před listopadovými událostmi roku 1989 Jan Skácel zemřel. Svobody v rodné zemi se tedy nedožil. Odešel brzy,  jeho básně jsou tady s námi stále. Naštěstí. . A možná není náhodou, že se narodil právě v únoru, což je takový zádumčivý, melancholický měsíc, často s tragickým podtextem. Jan Skácel to měl také tak. Krátký život, silný  životní příběh s mnoha tragickými prvky. Ne nadarmo bývá přezdíván básníkem ticha. Nostalgie a hlubokého prožitku. Stačí mu pár slov, aby vyjádřil silnou emoci. Jako třeba v básni Hořící keř, kdy se vyrovnává se smrtí Jana Palacha. Ale lze otevřít kteroukoliv jeho sbírku, začíst se do jeho veršů a nemůžete zůstat lhostejní.  Najdete zde prvky víry i pragmatismu, objevíte poetiku prostých věcí, které znáte, ale najednou vidíte jinýma očima. Cítíte něco důvěrného, hlubokého a hlavně, laskavého. Jan Skácel prostě stojí za přečtení, navzdory tomu, že se poezie už dnes tolik nečte. Nebo možná právě proto, abychom si k němu po těch sto letech od jeho narození našli svoji cestu.

 

 Psáno pro Listy Prahy 1