Dějepis většinou bohužel děti moc nebaví. Lze to přičítat třeba vývojové psychologii, zajímá je totiž logicky víc současnost než minulost.
K dějinám si obecně
lidé vytváří vztah až ve vyšším věku. A pak litují, že je ten školní dějepis
nic nenaučil. Takový začarovaný kruh.
Dějepis ale do školy patří a tak hledáme
cesty, jak ho dětem zprostředkovat. Knihy, hry, filmy, příběhy. Ve vyšších ročnících
samostatné bádání, práce s dobovými materiály, diskuse.
Přesto na děti znuděné historií narážím
neustále. Když pátrám po příčinách, dostalo se mi nedávno odpovědi:
„Já
si to prostě nepamatuji. Jsou to samá data.“
(On tedy řekl datumyJ!!).
Klasika. Dějepis jsou jen
data a fakta.
Tady jsem ale pocítila intenzivní potřebu se
bránit.
Data jsem nikdy po nich
nechtěla, stavím dějiny na příbězích!!
Pátrala jsem tedy po
zdroji, jak na to chlapec přišel.
Prostě jen zopakoval, co
se o dějepisu tvrdí v mediálním prostoru. Že jsou to jen data. Tušila jsem
to. Jinak se o dějepise vůbec nemluví. Školy to podle kritiků dělají veskrze
špatně, protože oni to (ve své dospělosti) vidí jinak a rádi by se ten dějepis
bez dat učili. Jen jim to nebylo dopřáno, protože dějepis ve škole je jen o
datechJ
Těžko se s touto
floskulí pracuje, je to tak zafixované pod kůží všech, že si to žije svým
vlastním životem. Stejně jako ta, že se neučí moderní dějiny a že školní
historii vládne pravěk a středověk. Nesmysl, jenže živý…
Ale bojovat se musí, tak
vedeme takový don quichotský boj.
Zkoušíme třeba orální
historii. Že děti zpovídají pamětníky. Je to zajímavé, ale zase víc pro
dospělé. A pak pro ty, co mají zájem o dějiny tak říkajíc v krvi. Prostě
je to baví samo od sebe a škola to podobnými aktivitami jen rozvíjí.
Ty kované odpůrce školních dějin jako
takových to ale nezlomí. Knihy je nepřesvědčí
a z filmů, většinou
historicky akčních, protože jiné by je nezaujaly, si odnáší dost zkreslený
pohled na dějiny – pokud se tedy nějaký odnáší.
Pracujeme hodně s rodinnými
alby, hledají dějiny ve vlastní rodině. Je to poměrně atraktivní metoda,
zajímavá, byť (skepticky) musím dodat, že je zase jen pro rozené historiky.
Tedy ty, kdo už ve školním věku (a jsou takové děti) k dějinám tíhnou. A
pokud jim to ve škole neznechutíte, zůstane jim zájem a láska pravděpodobně na celý život. U těch ostatních je třeba
překonat odpor a zasít myšlenky, že dějiny jsou něco moc zajímavého. Aby až
sami začnou projevovat potřebu znát něco z minulosti, měli na co
navazovat.
Zkoušíme i dějepisnou olympiádu, ale ta je
trochu kontraproduktivní. Soutěžní text je totiž paradoxně hodně postavený právě
na kritizovaných datech a memorování, byť určitý pokrok tady je vidět. Třeba
letošní téma o české šlechtě je trochu komparativní, o vlastním
přemýšlení. Něco lze i vymyslet. Ale i
tak je to víc o memorování než o bádání nebo
o souvislostech. Možná i
proto o dějepisnou olympiádu v této podobě není zas tak velký zájem, často
musím děti přemlouvat, aby to zkusily. Moc se nestává, že by studenti aktivně
přicházeli s návrhem, že se zúčastní olympiády. Ale třeba mají jinde jiné
zkušenosti?
Starší ročníky mají vždy možnost o dějinách
debatovat, hledat svůj úhel pohledu. Nedávno se mým studentům dostalo i pozvání
na konferenci, kde se o podobných metodách výuky mluvilo. Když pak dostali
možnost promluvit, shrnuli naše hodiny dějepisu do konstatování, které (podle
nich) mělo být oslavné, leč všechno bylo jinak. Účastníkům setkání totiž
sdělili, že: „Naše hodiny jsou dost
diskutabilní!“
Teprve posléze si uvědomili, že chtěli asi
použít jinou formulaci, něco v tom duchu, že na našich hodinách se
diskutuje. Význam jejich spojení jim na rozdíl od udivených posluchačů docvakl
až trochu později.
Takže vlastně marná
snaha, výsledek je vždy stejný. Buď nezájem, nebo diskutabilní hodinyJ.
Nicméně, to bylo spíš na odlehčení.
Ve skutečnosti metody
práce ve školním dějepisu jsou dnes opravdu pestré. Ať už je to History Lab,
digitální archivy, rodinná alba, interaktivní hry, únikové hry, kahoot, Slavné
dny či Krvavá léta na streamu nebo beseda s pamětníkem.
Jako hlavní cíl pořád vnímám
snahu jim dějepis neznechutit. Protože k dějinám většina lidí dospěje tak
kolem třicítky, kdy je to začne samovolně zajímat (pokud tedy netrpí odporem
právě ze školy.)
A já si občas říkám, že
mít třídu plnou zaujatých třicátníků a k tomu všechny tyto metody, to by
byla práce. Ale zase by asi chyběly ty výzvy, jak zaujmout nezaujaté, kterých
školní dějepis nabízí nespočetně. Navzdory tomu, že to není o datech, neřku-li
datumechJ
Žádné komentáře:
Okomentovat