Asi teď nelze jinak než se věnovat tomu, co se děje.
Sleduji to s úžasem a obavami. Co se děje, jaké utrpení, bolest a zmar. A Evropa i svět pořád váhají, zda zasáhnout naprosto razantně. Vidím v tom kopii doby před druhou válkou, totální appeasment, pořád se váhá a lidé mezitím umírají. Včerejší bomba do školky mě úplně odrovnala. I malé děti, to je naprosto šílený.
Venčit chodíme do Stromovky. Ruskou ambasádu tam česká Policie hlídá vždycky. Auta jezdila vždy kolem, otočila se a zpět.
Teď jich jezdí mnohem víc. Navzdory tomu je ambasáda agresivně pomalovaná.
Chodíme kolem denně, vždy nějaký nápis přibude. Nemyslím si tedy, že toto je cesta ke změně, ale vnímám to jako realitu dneška.
Potkávám lidi, co pamatují invazi z roku 68. Jsou ještě mnohem víc vyděšení než my. Vyprávějí svoje zkušenosti, probudil se jejich strach. Znovu ožívá jejich stres z okupace. Ze všeho ruského, navzdory tomu, že na Letné je už dlouho Rusů asi víc než domorodců...
Na síti kolují střihy z Kolji. Kradete kufry a cizí území....
Ve škole mám ruské i ukrajinské děti. Staráme se o všechny. Nepotřebujeme k tomu tedy manuál z ministerstva, automaticky jsme ošetřovali děti ukrajinské i ruské. Spory ve škole mezi nimi nezaznamenáváme, myslím, že u nás empatie a rozum jdou ruku v ruce. Vždycky šly. V tom jsem na svoji školu pyšná.
Přemýšlím, jak účinně pomoci. Lidem, ale i zvířatům....?
Nikdy bych nevěřila, že budu sledovat válku v přímém přenosu. A že se opravdu z těch dějin nikdo nepoučí.
A že peníze jsou tak strašně nadřazeny lidským životům, vždyť jak jinak si vysvětlit to zdlouhavé váhání velmocí ohledně tvrdých sankcí?
Možná tomu úplně nerozumím, ale depresi z toho mám pořádnou.
Ale navzdory tomu, pomůžeme...
Bojím se čím dál víc. A pořád nemůžu uvěřit, že se to děje kousek od nás. Ta představa, že utíkám s pár věcmi do krytu a nevím co bude dál... Držím palce Ukrajině, má statečné lidi a prezidenta. A čekám, kdy se světoví lídři proberou a postaví Putina před válečný soud.
OdpovědětVymazat