Pravopis v pedagogickém sboru

  Není tomu tak dávno, co se mi svěřil jeden rozladěný tatínek, že mu pořád píše třídní jeho dcery. Předmětem jeho rozladění ale nebyly časté maily, nýbrž fakt, že každý mail byl plný pravopisných chyb. Paradoxní navíc bylo, že si ona dotyčná stěžovala, že studentka tápe v gramatice. A žádala rodiče, aby se dceři v tomto směru intenzivněji věnovali.

   Pokud by šlo o ojedinělý případ, lze patrně s kantorkou hovořit, probrat její znalosti češtiny, případně doporučit, ať si svoje oficiální zprávy, které píše rodičům a dětem, nechává zkontrolovat někým znalým. 

Jenže ono nejde o ojedinělý případ.

Chyb jak máku má v textu kdejaký kantor. A pokud není češtinář, je ochoten se hádat, že to je věc nepodstatná, důležitá je přeci myšlenka!

Nu, v případě, že vytýkám rodičům pravopisné chyby jejich dcery, ale sama mám v jedné větě tři hrubky, pak nevím, kde se myšlenka ukrývá?

   Když dětem při dějepisné písemce sdělím, že budu hodnotit i pravopis, půlku třídy paralyzuji. Prý nezvládnou myslet na dějepis i na pravopis zároveň! Můj argument, že by pravopisně správná čeština měla být samozřejmostí, se většinou nesetkává s kladným ohlasem. Ale trénujeme to. Po několika letech to u některých tříd jde. Minimálně bez protestů, zkoušejí to. Učí se to.

  Ale dospělé lidi už to učit nebudu, byť mi při čtení některých oficiálních mailů vyskakuje červená propiska z penálu. Interpunkci vynechává většina takových pisatelů. Shoda podmětu s přísudkem také moc nefrčí. Velká písmena už ani nehodnotím, tvrdé a měkké i mi ale často trhá oči. A moc se mi nechce věřit, že jde o překlep. Vždyť to samo křičí, že je to chyba.

Nu, řekněte, co ve vás vyvolává třeba taková věta:

 „Slíbyl jsem vám shlédnout filmi z tématem války…“  

Vždyť je to do očí bijící. Snad i korektor to musí opravit?

Autor je vysokoškolsky vzdělaný člověk. Chce, aby jeho děti měly co největší přehled v dějinách. Často na dané téma komunikuje…

Dobrá, je to otec. Není to pedagog.

  Když si ale píši s některými kolegy, nevidím v tom podstatný rozdíl. A znovu opakuji, nekritizuji ojedinělý překlep. Nekritizuji vlastně ani ty pravopisné chyby, spíš se zamýšlím nad tímto jevem. Bohužel, v poslední době tolik rozšířeným.

Mladí kolegové mi často oponují, že pravopis je přežitá věc. Na co ho znát? Něco opraví word sám. A ostatní, tam je – vracíme se obloukem k jádru pudla - přeci důležitá myšlenka.

  A tak vesele píší na tabuli (samozřejmě interaktivní a nikoliv křídou, ale fixem) plno důležitých myšlenek.

Často jsou to ale „mišlenky.“ 

  Je pak logicky nad jejich síly rozlišit třeba takové autory jako je Karel Sýs a Petr Sís.  Snadno se to zamění, když nemají ponětí ani o jejich díle, ani o gramatice. A word je na to kupodivu krátký.

  Čtou s velkým nadšením Opráski sčeskí historje, které je v neznalosti pravopisu jen utvrzují. Vím, že jde o velmi populární komiks, ověnčený mnoha cenami.

Jen mě tak napadá, zda si někdo položil i otázku, co to udělá s již tak bídnou znalostí pravopisu u některých čtenářů? Asi nepoložil, proč také.

 A já se navíc odkláním od tématu. Prvotním záměrem bylo totiž zamyšlení nad tím, zda učitelé mají psát své texty bez pravopisných chyb?

Navzdory tomu, že asi jdu proti proudu, si myslím, že ano.

Když pohlédnu do diskusí některých učitelských skupin na sociálních sítích, asi bych přidala ještě umění stylistiky a schopnost porozumění psanému textu, což tam, spolu s pravopisem, dost postrádám. Ale jde o volnočasovou záležitost a za nějakou kritiku by mě zřejmě lynčovali. Ovšem v oficiální komunikaci školy a rodiny by tomu tak být mělo. Ze strany školy, samozřejmě.  To, že jsem matematik nebo tělocvikář, by nemělo být omluvou.

A češtinářům by se v takovém případě rovnou mělo sáhnout na osobní ohodnocení.