Olympijský únor

 Letošní únor bude zasvěcen olympijským hrám v Pekingu. Zimní sporty tam budou probíhat pod kuratelou covidových restrikcí, jen mezi očkovanými sportovci, kteří určitě budou kromě reprezentačních dresů zahaleni i povinným respirátorem. Mnozí sportovci tam ale nepřijedou. Ať  už proto, že nejsou očkovaní, nebo nesouhlasí s restrikcemi či nesouhlasí s čínským systémem. Někteří tam nebudou vpuštěni i proto, že jsou k čínské vládě veřejně kritičtí. Sportovní limity se v tomto výčtu podmínek paradoxně ocitají až někde na chvostu. Je řada jiných podmínek, které musí být splněny, aby se dalo zápolit o olympijské medaile. Jistě to vede k zamyšlení, zda má takovéto soutěžení vůbec, smysl, zda naplňuje nějakou pomyslnou olympijskou myšlenku. 

Nu, podle mého laického rozumu dostala olympijská myšlenka už dávno na frak. A je jedno, zda jde o antickou ideu, že během olympijských her se neválčí, či Coubertainovu vizi, že není důležité zúčastnit se, ale zvítězit. Dnes už na plné čáře vítězí výrazně jiné zájmy než nějaké rekordy či prostá radost z pohybu. Pokud by se to mělo nějak vymezit, jsou tu jasné černé mezníky, od kterých by asi olympijské sportování mohlo být považováno za pomýlenou představu. Třeba Berlín v roce 1936, kdy se soutěžilo pod vlajkou s hákovým křížem. Mnichov, kde umírali sportovci po teroristickém útoku, Moskva, kde se zase nad sportovními kolbišti třepetala komunistická zástava. Přidat lze i Atlantu, kde definitivně vyhrála komerce a reklama, stejně jako Čínu, kde se ve jménu jakýchsi zapomenutých olympijských ideálů sejdou sportovci už podruhé. 

Nikdo dnes moc neřeší, kde ta olympiáda bude, že kupříkladu olympijský oheň je pozůstatkem právě her z Berlína, zda lze bojovat o čestné výhry v zemi, kde slovo svoboda patří vlastně na index. Olympiáda prostě bude. Opět se bude tvářit jako svátek sportu. Ale ve skutečnosti je to už jen drsná propaganda. Ale ve jménu něčeho - vlastně ani nevím přesně čeho - se zase budeme tvářit jako že to tak není, budeme fandit. A pokud někdo z našich nečekaně vyhraje, jako kdysi hokejisté v Nagánu, dočkáme se i třeba nové verze jakési čínské opery. Těžko lze sportovcům, pro které je mnohdy olympijská medaile vrcholem jejich kariéry, kázat, aby tam nejeli. Oni to asi cítí jinak. Ale já se letos asi ani nebudu dívat, protože to celé ztratilo smysl. 

A nejen covidovými restrikcemi.  

A po pravdě, strašně mě dráždí veřejnoprávní televize, jak velký tomu dává prostor. Její slogan že žijeme Pekingem vnímám jako kontroverzní. Ale chléb a hry, to znali již staří Římané a opakování je přeci matka - v tomto případě asi nikoli moudrosti. Možná tak poslušnosti.

Psáno pro Listy Prahy 1