Škoda rány...

„Za mých mladých let by ho pan učitel seřezal jako žito“ slýchávala jsem občas od svého dědečka a jeho vrstevníků, když nevěřícně pozorovali divokou nastupující generaci. Mysleli tím neposlušnost a nezdvořilost vůči pedagogům, která prý za jejich mladých let vůbec nebyla.

Někdy jsem také zaslechla drsnější výrazy typu, že „ spratek prostě dostal přes hubu a on už si příště rozmyslel, zda bude drzý či ne. Prostě starší generace glorifikovala tělesné tresty. 

I v generaci mých rodičů bylo v souvislosti s výchovou oblíbené heslo, že „ škoda rány, která padne vedle“ a ve svých vzpomínkách všichni přesvědčivě tvrdili, jak ve škole sem tam nějakou chytli, občas je vytahali za vlasy, či seřezali pravítkem přes nataženou dlaň.  Oblíbeným dodatkem těchto příběhů z dávných dětských školních let byla douška, že doma nikdo ani necekl, protože by následoval fyzický trest ze strany rodičů.

A pak jsem si všimla, že stejně reaguje i moje generace, ba co víc, nacházím podobné vzpomínky u lidí i mnohem mladších. I ti, co prošli základním či středním školstvím po roce 89 občas „ nostalgicky vzpomínají“ jak jim ve škole učitelé jednu flákli a byl pokoj. Vždycky jde o vymezení se k dnešku.

Nu, a když se kouknu do historie, tak Marie Terezie nám zavedla školní docházku na Mikuláše v roce 1774 a již za sto let, tedy v roce 1870 jsou oficiálně zakázány tělesné tresty. Tedy nejen generace mých prarodičů, ale ani praprarodičů nemohli tělesné tresty ve škole zažít.

Je to tedy jakýsi nenaplněný ideál či představa, že rákoska a řemen jsou nejlepšími výchovnými a vzdělávacími pomůckami?

Sama nevím. Nás ve škole nemlátili, přesto řada mých vrstevníků podobnou vzpomínkou disponuje. Zda jde o jakousi vymyšlenou představu, které častým vyprávěním sami uvěříme, či zda opravdu narazili na kantora, který je občas proplesknul, asi nikdo nerozluští. Mně spíš zaujala informace, kterou jsem vyčetla v časopise Rodina a škola, že – cituji: v zemích, kde byly zavedeny tělesné tresty, je výchova daleko nejlepší. A vůbec nejlepší na tom je, že se tyhle tresty vůbec nemusí používat. Stačí jednou dvakrát a je jasno, hranice jsou, najedou dodržované.“ Konec citátu.

Takže ono na těch fyzických trestech asi také něco bude.  Možná proto si je řada generací přisvojuje, jako že za jejich mladých let občas přes tu hubu dostali a to je ve finále posílilo. Patrně asi nikdo nikoho nemlátil, nebo rozhodně ne plošně (vždy je to o lidech, že?), ale fungovala jakási tichá pošta o tom, že někdy pár facek vyřeší víc, než důtka ředitele školy a delegace OSPODu v domácnosti. Ne snad, že bych byla nějakým glorifikátorem tělesných trestů či jejich aktivním vykonavatelem, ale kacířsky si myslím, že mají něco do sebe. Minimálně jako hrozba, třebaže neexistující.

Jenže dnešek neumožňuje ani to, aby se poprali, případně profackovali, kluci o přestávce. Aby si chlapisky vyřídili svoje neshody. Rázem jsou vedeni k odpovědnosti, kázeňsky napomínáni a podrobování dlouhosáhlým kázáním o škodlivosti fyzického napadení.  Nehledě na to, že se všude skloňují jen práva, nikoliv povinnosti. Takže kdyby nějaký takový kantor nedej bože „ selhal“ a rozcapenému puberťákovi prostě jednu střelil (třeba přes zadek, aby hlava neutrpělaJ), bude okamžitě veřejně a mediálně lynčován, vyobcován ze školství i ze společnosti a patrně půjde i do vězení protože poškodil puberťákova práva. To ano, poškodil. Že daný puberťák poškodil práva jiných svým chováním a ve finále i práva kantorova, to už nikdo neřeší. Prostě děti se nebijí. Ano s tím souhlasím, přesto s heslem, že škoda rány, která padne vedle, poměrně sympatizuji.  Už jen pro tu symboliku!