Ve školce

   Onehdy jsem při potulce městem narazila na skupinku dětí z mateřské školy. Spořádaně kráčely z dopolední procházky na oběd. V jejich čele jsem identifikovala svoji spolužačku, která je s bohorovným klidem vedla po chodníku směrem k mateřské budově. Připojila jsem se, na pár slov. A valila oči, protože ten zástup malých dětiček ve mně vzbuzuje až posvátnou hrůzu. A zodpovědnost. Mě by asi podobná práce brzy přivodila žaludeční vředy. Ne snad tedy, že by práce s většími dětmi byla nějakou procházkou v růžové zahradě, leč vždycky mi přišla snadnější. Lépe se mi s nimi komunikuje, vidím u nich určitou dávku samostatnosti (někdy samozřejmě až příliš velké, to je ale zase jiná kapitola:-)), zatímco školka je permanentní pohotovost a soustředěnost. Jsou tedy naprosto roztomilí, spořádaně kráčí za svou paní učitelkou, která je pro ně takřka bohyní. Nu, toho se tedy v devítce vskutku nedočkáte, leč zase nemusíte svoje svěřence převlékat, obouvat, přebalovat či krmit. Krom toho  máte pocit, že hlídáte pytel blech.    Paní učitelka to ovšem zvládala v klidu a pohodě, děti na ni kulily ta svoje bezelstná očka a spořádaně vykonávaly všechno, co jim klidným hlasem vysvětlovala. Líbilo se mi to, je to i svým způsobem nabíjející (tedy pro mě v roli návštěvníka), jinak si myslím, že je to práce totálně vyčerpávající. 
To je můj krátký poznatek z exkurze do mateřské školky, ke které jsem přišla jako slepý k houslím. Vyloudila mi úsměv na rtu a zároveň připomněla obrovský obdiv, který si tato práce zaslouží. 
A to i přes to, že mi zase jiná učitelka vyprávěla hororové story o rodičích, kteří odloží dítě do školky se slovy, aby jim ho tam nějak dovychovali. Tedy drobeček neumí nic, obout se, zavázat tkaničky, ba ani na toaletu si dojít.... Tak to je zase jiné téma. Moje nedávné nahlédnutí do práce učitelek ve školce bylo z těch laskavých, příjemných. A obdivných, o tom žádná. 
  Když pak sleduji svoje pubescenty, říkám si, jak ten čas letí.....