Věra Chytilová

   Jistě se tady budu opakovat, když se přidám k řadě nekrologů, které zmiňují včerejší velkou ztrátu naší kinematografie a veřejného života vůbec.  Nechci tedy nosit „sovy do Athén“, ale o paní Věře se zmínit chci.  Měla jsem ráda její filmy, bavil mě její sarkasmus a nadhled, výbušnost i cynismus ve vzácné kombinaci s citem, pochopením a empatií.
 Bavila mě její otevřenost a sebevědomí, i to, jak uměla pojmenovat věci. Třeba takové Panelstory, to je takřka geniální popis jedné etapy našich dějin.

    Dožila se pěkného, požehnaného věku, přesto mě její odchod zasáhl a zamrzel. Rázem se vynořil pocit, že odešel další kus mého mládí, nelze nepřipomenout „Kopytem sem, kopytem tam“, což bylo svého času jako zjevení…. Dnes kultovní záležitost, nicméně některé generace už prostě nepochopí….

Navíc, Věra Chytilová byla prostě nezaměnitelná osobnost. Alespoň pro mě, vnímala jsem ji tak. Dáma. Taková ta opravdová, nefalšovaná. I to její rrr mi znělo jako originál….

   Nu, nejsem žádný filmař ani člověk povolaný k hodnocení jejího života a díla. Jen jsem prostě cítila potřebu zmínit, že odešel někdo hodně kvalitní, někdo, kdo tady bude hodně scházet.  A někdo, s kým pocitově odešlo i kousek mého vlastního mládí, neb na jejích filmech jsem vyrůstala. Jen nevím, co napsat na konec. Zda ono dnes módní R.I.P. či klasicky upřímnou soustrast? Možná je lepší skončit citátem z její oblíbené autorky, jejíž život bohužel už nenatočila

                                        „Šťastná to žena.“