S dětmi do kina

    Vyrazit s dětmi do kina je vždycky trochu horor. Myslím tím samozřejmě se školními dětmi, protože kolektiv pobescentů je úplně jiná jednotka než teenager samotný. Většinou je tedy školní společné kino jen pro otrlé povahy. A nebo naopak, zajímavá sociologická studie, protože děti nám kopírují rodinné modely a velmi často (ne ovšem vždy) je vidět, jak se chovají v kině na rodinném výletě. Myslím tím, co je jim tolerováno a co ne, nač jsou zvyklí a co je naopak překvapí.... 
Mě jejich hromadné  chování sice už většinou nepřekvapí, zato ale vždy vyčerpá. Pak si říkám, že už nikdy více, poté to odezní a zase se mi vetře myšlenka, že na nějakém filmu lze lépe demonstrovat dějiny než na výkladu či učebnici, vyměknu, vezmu je a pak zase valím oči....

    Jako onehdá. Vzala jsem takřka celou školu, takže nás šlo opravdu požehnaně. Běžná populace při pohledu na ten dětský dav většinou zděšeně prchalaJ. Nedivím se jim, také v civilu, ledva zahlédnu školní kolektiv, v panice opouštím prostředky MHD či unikám někam do tmavého parku, kde se rázem cítím v relativním bezpečí. 

    Nyní jsme ale šli pracovně, tudíž jsem se s nimi prodírala do hlubin metra. Ještě před odchodem jsem se pokusila vybrat peníze, což je další velký problém. Mnozí se kácejí z ceny, někteří jsou ochotni mi celou částku vysypat v korunách ( znám ale kantorky, které pak beze studu v pokladně vysypou igeliťák a se zoufalou pokladní přepočítávají hotovost!). Tak to tedy nedělám, peníze si pěkně scelím a platím normálními bankovkami. Tak jsem platila i nyní, zatímco celá škola se jala nakupovat popcorn. Nad cenou lístku se mi hroutili ( a to jsme měli výraznou školní slevu!), ovšem pořídit si poživatiny na film v hodnotě minimálně stovky jim přišlo normální. Tady se nekácel nikdo. 

   Pak je nutné je asi po desáté přepočítat, což mi s oblibou kazí různým obíháním, přebíháním či vykřikováním vlastních číslic. Když se konečně doberu stanoveného počtu, zaplatím, usadíme se a film může začít. Vzhledem k válečné tématice se velmi brzy cítím jako dozorce neb zejména někteří jedinci se pod rouškou tmy chovají, jako by se uprostřed civilizace ocitli poprvé. Zaujala mě třeba i jejich potřeba neustále odbíhat na toaletu (to ta cola,patrně), leč jak se vystupuje v kině (či v divadle) z řady jim doma zjevně dosud nikdo nesdělil. Jelikož to čas od času zažívám i v divadle u dospělých diváků, už se ani ničemu nedivím...

 Film jako takový si pedagog většinou moc neužije, neb musí být stále ve střehu. 
Poté představení skončí a sál vypadá, jako by se zde prohnalo tornádo. Pod nátlakem mého vražedného pohledu mnozí svůj vlastní nepořádek trochu uklidí, ale jsou i tací, co se diví tomu, že po nich chci, aby si svoji bedničku po popcornu uklidili. O rozšlapaných zbytcích už ani nemluvím....

    Pak je s úlevou vypustím a zcela vyčerpaná z takového kulturního zážitku si říkám, že do kina už nikdy. Většinou se uklidním celkem brzy a pak se zájmem naslouchám jejich reakcím. Převážně se diví že se divím, neb oni jsou na takové chování v kině zvyklí!

    Já tedy ne, proto osobně také chodím jen do Oka nebo na Ládví, nejraději v době, kdy tam nikdo není. Leč jim to přijde normální.(většině, jsou i jedinci jiného ražení, ale majorita je tady výrazně drtí!) To je zase poučení pro mě!

   Nu, a jelikož jsou ti vnímavější jedinci většinou s filmem buď spokojeni nebo vyprovokuje nějakou zajímavou diskusi, za nějakou dobu jdeme znovu. 
  Zatím ještě můžu, jen si nejsem jistá, zda nepřijde čas, kdy hned po představení zamířím do Bohnic. Ostatně, nemáme je daleko…J