...„Já to tak rozhodně nedělám“, říkají někteří s výčitkou
v hlase, kdykoliv se řeší nějaký zásadní problém. Jsou přesvědčeni, že
jedině oni zaujali správné stanovisko. Vytvářejí si i určité alibi do budoucna,
kdyby se to náhodou nevyhrotilo, tak oni přicházejí se svou slavnou větou: „Vidíte,
já to říkal (a)“. Ve většině případů se špatně skrývaným škodolibým podtónem.
Ne, že bych je
nechápala. I mně by se líbilo, kdybych už od samého počátku měla ve všem jasno.
Například v tom, jestli sdělovat svůj názor nahlas či zda si ho nechat pro
sebe, protože vyjádření vlastních myšlenek s sebou může nést následné
sankcionování či jiné, poměrně nepříjemné problémy.(ne, nepropadla jsem se do minulosti,stále glosuji současnost). Názorová konfrontace se jako tréninkový prostor přímo
nabízí. Někdy si ale říkám, jestli vstup
do tohoto ringu není jakýmsi voláním po sebevraždě.
Často mívám podezření, že se objevila jakási záhadná časová
smyčka, která vás znovu vede do oblastí chameleonského převlékání kabátů, kdy
za vlastní názor přichází „zasloužený“ trest.
Například mobbing.
Může být viditelný na první pohled, nebo zahalen do vtíravé nenápadnosti, která
vás spolehlivě dovede do blázince, leč nemůžete si ani postěžovat, protože je
to víceméně nesdělitelné.
Nepamatuji se, od jakého okamžiku jsem začala podobné nuance
citlivěji vnímat. Asi to přinesl život. Nebo
doba, jak je dnes módní říkat. Doba je zlá.
Někteří to ale mají nastavené ještě jinak. Zažila jsem
člověka, který svou potřebu pomsty za opačný názor okamžitě hlasitě verbalizoval, čímž
vlastně svým oponentům nepokrytě vyhrožoval. Ne, že by to byla nějaká
historická novinka, ale třeba u mladých bych hledala víc nadhledu a míň
soudružských návyků. Je to možná i tím, že jako byly za minulého režimu kromě klasických soudružek i opravdové dámy, tak dnes jsou mezi mladými kromě happy a cool i typické soudružky. Svým chováním, zaměřením, podlézáním, arogancí, omezeností a
tak by se dalo pokračovat do nekonečna.
Znát jméno protivníka
je bezesporu dobré i pro vaši vnitřní vyrovnanost. Víte, co lze očekávat, i
když mnohdy nevíte, čím jste ho natolik popudili, že věcná diskuse přechází v afektovanou
hysterii. Představa, že by snad názorově převládla opačná strana vede k intrikám,
záludnostem a nefalšované zášti.
Někdy je sice po počátečním vzedmutí emocí možné se normálně
domluvit, ale stejně určitá pachuť zůstává. Asi na obou stranách, což jen
potvrzuje rozdílné naladění obou znepřátelených táborů. Všichni jsou naoko
upřímně rádi, že vše dobře dopadlo, ale je to takový "mír do příští války"J. Naskýtá se otázka,
zda v takovém prostředí lze vůbec koexistovat bez újmy na psychickém
zdraví...?
Nechtěla bych něco takové prožívat zas a znova, několik
zkušeností za život rozhodně stačí. Pravdou je, že s postupujícím věkem se
podobné diametrální záludnosti vstřebávají trochu hůř. Dřív se nad tím uvolněně
mávlo rukou, ono to nějak dopadne. Ono
to nějak samozřejmě dopadne i dnes, leč regenerace je mnohem delší. Někdy i
nemožná.
Těžko říct, co k podobným
situacím vede. Vyznávám zásadu, že je
dobré věci pojmenovat a mít čistý stůl. Pomstychtivost či potřebu to těm druhým
vrátit i s úroky v sobě nemám. Myslím ale, že pro spokojené dožití je
nutné se podobným intrikám přiučit. Podle některých zkušeností se to totiž zdá přijatelnější
než teorie o jasném a konkrétním pojmenování věcí s vyloučením tzv. "řitního alpinismu"....
Leč, doba je zlá, jak pravil klasik. Je nutno se přizpůsobit.
Anebo taky ne! A basta.
Některé historické zákonitosti se prostě paralelně opakují.
V našich zeměpisných podmínkách určitě. Není proto divu, že někteří (i
naši politici!) považují třeba stb za slušnou organizaci...? L.
Asi by se mohlo pozměnit pořekadlo a nová verze by zněla takto " Paměť má krátké nohy"?!:-)
OdpovědětVymazat