Josef je na tom
tak trochu jako Jan. Dva v jednom. Konkrétně, dvě hezká jména v jednom.
Zatímco Jan má svého Honzu, často ještě navíc „českého Honzu“, Josef má svého Pepu. Někdy i „pražského Pepika“, ale to
už dávno není pravidlem. Navíc, Josef se zdá být natolik populární, že by jeden
neřekl, že může ještě něčím překvapit. A
může, a jak. Jednak tím, že slavné jméno zpopularizoval až panovník Josef II.,
který vstoupil do povědomí svých poddaných jako člověk laskavý a lidový. Těžko
říct, zda tomu tak opravdu bylo, spíš asi ne, leč pověst trvalého charakteru
zapříčinila, že mít doma malého Josífka se stalo hitem doby. Nemalou zásluhu na
tom samozřejmě měla i Babička Boženy
Němcové. A přes všechny výkyvy, které s sebou přináší
módní vlny ohledně jmen, se Josef na výsluní drží stále. Ba dokonce jsem
přesvědčena, že je to jeden z mála svátků, který znají všichni, i ti, co
do V.I.P. klubu Josefů nepatří. Prostě 19. březen je v tomto směru prostě
pojem. Když se řekne, že je něco „na Josefa“, většina průměrně gramotného národa
tuší, kdy se to asi odehráváJ..
.
Navíc mít doma
Josefa nabízí tolik různorodých variant oslovení, aniž bychom jméno nějak
prznili, že to už samo o sobě svádí k pojmenování. Protože mít kolem sebe
Josífka nebo Pepu, je prostě samo o sobě zážitek. Třeba i lingvistickýJ. Jde přeci o Pepu,
Pepka, Pepíčka, Pepiku , Pepana, Josefa,
Jožku či Josífka….
Mám několik
takových mužů ve svém okolí, respektive i v příbuzenstvu, kdy už
vyslovit spojení strýček Pepík znamená definovat radost a lásku. Jistě, lze
takto glorifikovat všechna jména, leč devatenáctého března, kdy je takřka
státní svátek, nelze jinak, než připomenout všechny milé Josefy. Ať už ty, co
geniálně hrají na housle, vedou místní zastupitelstvo či jsou malí nadaní
fotbalisté. Všechny. Prostě Pepa je Pepa.
A i když třeba výše
míněný „pražský Pepik“ může být dneska
kdekdo, na skutečného Josefa prostě nemá. Už jen proto, že zrovna dnes je bude
oslavovat celý národ. Naše milé PepíkyJ.
Všechno nejlepší…
Žádné komentáře:
Okomentovat