Březen by se mohl
zdát po „Vítězném únoru“ měsícem relativně mírumilovným, takovým poklidným
čekáním na jaro. Ovšem historický účet mu moc klidu nepřipisuje, ba co víc, zdá
se, že by se mohl barvit víc do depresivní šedi než do jásavé jarní zeleně.
Stačí připomenout 15. březen a je rázem po veškeré euforii. Mluvíme totiž o
jednom z nejčernějších dní v našich dějinách, a to o počátku německé
okupace a vzniku tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Jistě všichni známe z dobových
dokumentů ten hnusně zamračený den, kdy sněží a Prahou se valí nacistická
vojska. Hrobové ticho a zoufalé napětí je hmatatelné i přes propast času.
Hitler se usadil na Hradě, dal si pražskou šunku a plzeňské pivo a začalo
šestileté peklo. Z Hradčan zamířily na město děla, na letišti přistála
německá letadla a druhá republika zmizela na smetiště dějin.
Další březnová výročí už tak temná samozřejmě nejsou, ba
naopak, chtělo by se říct, že jsou takřka radostná. Pravda, hovořit o radostné události
v souvislosti s něčím úmrtím je poněkud neobvyklé, leč odchod
diktátorů vždycky přináší lidem určitou úlevu. A v březnu odešli hned dva,
ba dokonce v jednom roce. Nejdříve zemřel Stalin, který tak nestihl
dokončit svou další čistku, tentokrát mezi lékaři. Sovětský blok vyhlásil
státní smutek a v tehdejším Sovětském Svazu, navzdory tomu, co Josif
Vissaronovič Džugašvili na svém lidu spáchal, mnozí ze zoufalství páchali
sebevraždu. Jejich vlastní život pro ně neměl bez velkého vůdce žádnou cenu. Stejně jako pro tisícovku těch, co se na jeho
pohřbu ušlapali k smrti. Tolik toužili se s tatíčkem Stalinem rozloučit,
až ho nakonec doprovodili na jeho poslední cestě. To, že týž den zemřel i
Sergej Prokofjev, velký ruský skladatel, se z této množiny šílenosti vymyká.
Tady šlo víc o náhodu než o cílenou snahu zemřít stejně jako velký ruský vůdce.
V tomto kontextu je spíš smutně
tragikomické zjištění, že tehdejší sovětský hudební časopis se o smrti
geniálního Prokofjeva zmínil krátce až někde na sto dvacáté straně. Všech
předchozích sto devatenáct stran bylo věnováno Stalinovi.
Náš diktátor Klement
Gottwald, který se Stalinova pohřbu zúčastnil, se sice ušlapat nenechal, leč
dlouho svého guru nepřežil. Po návratu do Prahy zemřel vlastně o dva týdny později.
Šeptanda, která se vzápětí vyrojila a nesla „zaručenou“ zprávu, že ho v Moskvě
otrávili, se samozřejmě ukázala mylnou. Gottwald zemřel na následky svého
vlastního alkoholismu, takže se vlastně otrávil sám. Státní smutek byl vyhlášen
samozřejmě znova, ovšem na jeho pohřbu se žádné osobní tragédie nekonaly. Spíš si
jistě všichni úlevně vydechli. Za tu „pětiletku“, během které seděl se svojí
Martou na Hradě, stihl napáchat tolik škody, že jsme se z ní patrně úplně
nevzpamatovali dodnes. Jak vidno, procházka
březnovými událostmi není rozhodně žádná jásavá jarní vycházka. Ostatně ani
pohled do dávnější historie a zavraždění Caesara nenabízí zrovna optimistické
připomenutí. Takže vlastně v březnu
nezbývá, než se těšit na první jarní den a doufat, že současný březen své
historické předchůdce nehodlá napodobovat.
Ovšem na temná místa našich dějin není dobré zapomínat, třeba jen proto,
aby se znova neopakovala.
Ale třeba takový Smetana by se klidně mohl
narodit znovu, i on patří k březnovým výročím, jubilejním, 190 let od jeho
narození. Zjemňuje ten jinak docela drsný březen.
Žádné komentáře:
Okomentovat