Červený kněz

  „Březen za kamna vlezem“ již dávno neplatí,protože třeba za ústřední topení či plynový kotel se neleze zrovna pohodlně. Navíc, blížící se jaro většinou přináší energii, určitou naději a radost, kterou třeba lze velmi snadno dešifrovat v díle Antonia Vivaldiho, zejména v jeho slavném Čtveru ročních období.  

 Čekání na jaro si lze zpříjemnit právě Vivaldiho krásnými skladbami. Člověk prostě nemusí být hudební znalec, a přesto Vivaldiho zná. Nebo má alespoň ten dojem. Často se motivy z jeho Čtvera ročních období linou z mobilních telefonů, kde jsou nastaveny jako vyzvánění. To pak ctitelům Italova díla nezbývá, než tiše trpět. Zcela jistě ani sám zrzavý mistr netušil, kam až se jeho hudební motivy propracují.

  Procházíte- li se po Radeckého rynku či přesněji, po Malostranském náměstí, a míříte-li do Nerudovy ulice, narazíte na Morzinský palác. V něm můžete žádat o vízum do Rumunska, neb jde o jeho velvyslanectví, nebo obdivovat vrcholné baroko mistra Santiniho.

Ten zde tvořil na zakázku pro Václava Morziniho, kterému zase Antonio Vivaldi věnoval svoje Čtvero ročních období.  Soudě podle viditelných výsledků těchto darů musel mít Morzini životní štěstí, když se kolem něho pohybovali tito géniové a ještě měli potřebu pro něho pracovat.  

Jejich pohnutky ani životní osud Morziniho sledovat nebudeme, nás zajímá Antonio Vivaldi, kněz i skladatel, geniální houslista i charismatický kazatel, skvělý učitel i šikovný spisovatel, respektive libretista. Jeho životní realita musela být ještě pestřejší, leč plno detailů zůstává zapomenuto. Ba dokonce bylo určitou dobu zapomenuto i jeho dílo, skoro dvě stě let v Evropě žádné jeho jásavé melodie nezněly.  Naštěstí dnes už tomu tak není, a tak se milovníci hudby mohou radovat z takřka osmi set skladeb, u kterých jsme si jisti Vivaldiho autorstvím.

   Jisti si můžeme být i datem jeho narození, které připadlo na den, kdy v Benátkách řádilo zemětřesení  a manželka holiče Vivaldiho přivedla na svět synka Antonia, který po svém otci zdědil nejen zrzavé vlasy, ale i hudební nadání.  Stalo se 4. března 1678, tedy v době vrcholícího baroka, které si na hudbu ve všech jejích podobách opravdu potrpělo.

 Malý zrzek Vivaldi byl ale řečeno dnešní terminologií spíš člověk renesanční, tedy jedinec, který toho zvládá tolik, co v průměru stihnou tak tři až čtyři běžní lidé.  

Antonio vystudoval hudbu, ale krom toho i teologii, muziku nejen skládal, ale i provozoval, stejně jako kazatelství. Mimo to učil, psal, cestoval a věnoval se sirotkům. 

 Doživotní jistotu, že se nějak uživí, ale zcela jistě neměl. Umění je holt taková nejistá záležitost.  Záruku, že se bude pořád dařit, prostě nemáte. Ona není samozřejmě nikde, jen umělci to vnímají víc emotivně. Pořád ještě jde o duše citlivé, i když by se zdálo, že Vivaldi si to svým teologickým vzděláním uměl všechno objasnit.

 Jenže on se musel vzdát i svého kazatelství, které mu zkazil zúžený hrtan a následné astma. Nemohl tedy hřímat z kazatelny a upjal se o to silněji na svoji hudební tvorbu.

 Život sám je vůbec dost komplikovaná skladba a dobrat se grandiózního finále není vůbec jednoduché. Podmínkou pro úspěch muzikanta je láska posluchačů. A ta Vivaldimu postupně odcházela, přestože na vrcholu své kariéry byl hostem na evropských královských dvorech,

u papežského stolce a dokonce byl jmenován rytířem.

I ženy prošly jeho životem, ač to jako kněz jistě neměl v popisu práce. Leč lásce neporučíš a zejména v době, kdy kulminovala jeho sláva po Čtveru ročních období, byl takřka na roztrhání. Leč světská sláva polní tráva, Vivaldiho kouzlo začalo uvadat, přišel tradiční generační střet a označení jeho hudby za zastaralou zasadilo jeho egu velmi citelnou ránu.

 S tím se ještě dá žít, horší bylo, že citelnou ránu takové vnímání jeho díla zasadilo i jeho finančnímu rozpočtu.  Úspory se rozplynuly jako pára nad hrncem a kdysi milovaný skladatel najednou neměl ani na základní živobytí. Nu a s tím už se tak dobře nežije. Nezbylo, než rozprodávat svoje partitury, což se bohužel na zvýšení jeho životní úrovně nijak zvlášť nepodepsalo.

Proto si sbalil kufry, housle, zbývající partitury a odcestoval do Vídně, kde doufal žít z přízně hudbymilovného císaře Karla VI. Otec budoucí císařovny Marie Terezie by se Vivaldiho mecenášem s radostí stal, leč osud tomu nechtěl a Karel poměrně nečekaně zemřel. Tím zůstal Vivaldi zcela bez prostředků a asi i proto velmi brzy svého panovníka následoval.

Hrob geniálního Itala lze tedy navštívit ve Vídni. Ale Čtvero ročních období, třeba toužebně očekávané „Spring“, si lze poslechnout kdekoliv a kdykoliv.  Zejména letos, v roce víc než kdy jindy zasvěceném hudbě, je si připomenout, že“ zrzavý kněz“ se narodil před 336 lety, právě v březnu, konkrétně čtvrtého. A my v Praze můžeme spokojeně konstatovat, že i u nás několik let spokojeně žil a tvořil. Praha prostě umělce táhne. A je asi jedno, v jakém ročním období.

Psáno pro Listy Prahy 1